Pandora – Ragdoll týdne

Tento příspěvek byl původně publikován 19. dubna 2010.

Pandora je čistokrevný ragdoll s tuleněmi, narozený 18. února 2003 u chovatele v New Yorku. Dnes je jí sedm let. Její příběh možná není to, co očekáváte – ale má úžasný konec. Slibuji!

Pandora má úžasné modré oči. Ty oči jsou to, co vás na ní jako první upoutá – i když jsem nevěděl, jak krásné byly, když jsem ji poprvé viděl. Když jsem v roce 2006 potkal Pandoru, byla to vyděšená, rozcuchaná, vyděšená kočka. Po záchraně zůstala měsíce ve stočeném klubíku. Když ji zachránili, vážila pouhých šest liber. Příliš malý pro dospělého Ragdolla. O čtyři roky později váží osm kilo. Je to nejvěrnější společník a budík! Chodí za mnou z pokoje do pokoje a dohlíží na všechno, co dělám. Před záchranou Pandory jsem o plemeni věděl velmi málo – kdybych mohl, teď bych měl plno ragdollů.

V roce 2006 jsem pracoval jako dobrovolník v útulku pro zvířata. Slyšel jsem o Pandoře od jiného dobrovolníka z útulku a dozvěděl jsem se, že útulek nemůže Pandoru přijmout z mnoha důvodů. O několik dní později mi zavolal přítel přítele, který se snažil pomoci rodině, aby se vzdala Pandory. Chovatel si Pandoru nemohl vzít zpět a rodina ji nedokázala chytit ani zvládnout. Chtěli ji jen dostat z domu. Souhlasil jsem, že se půjdu podívat a uvidíme, jestli mohu pomoci. Tam začíná můj příběh s Pandorou.

Jel jsem krátkou jízdu vlakem z Chicaga a na nádraží mě potkala Pandorina rodina. Když jsme jeli k domu, slyšel jsem příběh Pandory. Pandora byla první kočka, kterou kdy rodina měla. Všechny děti byly na vysoké a máma cítila prázdné hnízdo. Chtěla kočku a po pár jednáních s manželem bylo rozhodnuto, že si koupí Ragdolla. Nejsem si jistý, jestli to bylo roční období, ale příběh říká, že žádní ragdollové nebyli k dispozici lokálně, takže hledali mimo stát. Pandora byla umístěna u chovatele v New Yorku a bylo rozhodnuto, že je tou nejlepší volbou, protože by byla jedinou kočkou v domě, nová rodina nebyla ochotná koupit dvě koťata Ragdollů a byli to nezkušení majitelé koček.

Pandora, která žila pouze u chovatele a porodila několik vrhů, byla poslána k veterináři, aby byl vykastrován a dostal očkování potřebné pro cestování letadlem. Den poté, co jí byly odstraněny stehy, byla Pandora umístěna do přepravky letecké společnosti a letecky převezena do Illinois. Byla vyzvednuta na letišti a odvezena do svého „nového domova“. Její nová rodina bohužel nevěděla, jak kočce představit nový domov. Po příletu z letiště byl nosič umístěn doprostřed podlahy, dveře nosiče se otevřely a Pandora „přivítala“ svůj nový domov! Chudák Pandora! Nacházela se v cizím prostředí, nerozpoznala pachy ani hlasy, nevěděla, kde má podestýlku – a tak udělala jediné, co jí říkaly její instinkty – utekla a našla místo, kde by se mohla schovat.

Uplynulo mnoho dní a rodina nemohla Pandoru najít. Bohužel začali cítit tam, kde byla. Během víkendové návštěvy z vysoké školy bylo chlapcům a jejich přátelům řečeno, aby „našli kočku“. Našli ji a skončili tak, že pronásledovali Pandoru po domě, dokud se neocitla ve sklepě. Tam žila Pandora dalších pět měsíců. Rodina ohradila Pandoru do hotové suterénní místnosti, která měla dveře, ale žádná okna. V místnosti byla tma kromě těch pár minut, kdy každý den někdo šel dolů dát jídlo a vodu a pak se vrátil nahoru.

Když jsem slyšel tento příběh, moje srdce se pro tuto kočku zlomilo a ano, nepotkal jsem ji. Vedli mě dolů do sklepní místnosti. V rohu se krčí malá kulička chmýří. Její oči byly tak rozšířené, že nebylo možné rozeznat jejich barvu.

Rodina mi vyprávěla o tom, jak zavolali chovateli, a také o tom, jak byla Pandora plachá a že to nebyla kočka, kterou si koupili. Věděl jsem, že odtamtud musím dostat Pandoru. I když jsem na to nebyl připraven, řekl jsem jim, že vezmu Pandoru. Požádal jsem o její nosič, jídlo a nějaké použité stelivo, které si vzal s sebou. Požádal jsem je, aby opustili místnost, zatímco jsem ji dal do nosiče. Nebyl jsem si jistý, jak to mám udělat, protože pokaždé, když byl někdo blízko Pandory, syčela, plivala a plácala. Nadechl jsem se a pomalu jsem se přiblížil k Pandoře, zastavil jsem se několik stop od něj. Mluvil jsem na ni jemně a tiše. Řekl jsem jí, že si nezaslouží žít v tom sklepě a že pokud mi bude věřit, najdu jí lepší domov. Seděl jsem tam několik minut a pomalu se přibližoval. Párkrát zamrkala a věřím, že pochopila, co jsem řekl. Zvedl jsem ji a dal do přepravky – žádné syčení, žádné plivnutí a žádné plácnutí.

Cestou zpět na vlakové nádraží rodina vyjmenovala všechny peníze, které „promrhali“ (jejich slovo) na „tuto kočku“. Ptali se, kolik bych jim mohl dát za Pandoru. Řekl jsem jim, že nic nemám, ale jsem ochoten ji vzít a postarat se o ni. Od té doby jsem o nich neslyšel.

Pandora během cesty do mého domova nevydala ani hlásku.

Nebyl jsem připraven na druhou kočku! Rozhodl jsem se, že potřebuje co nejmenší prostor a koupelna se jí vejde. Když jsem tam odchoval několik koťat, měl jsem stíněnou bránu, aby Pandora viděla a slyšela všechno, co se v bytě dělo. Koupelna má okno, takže měla denní sluneční svit. Moje domácí kočka, která umí být protivná, se nemohla dostat na Pandoru, ale oba cítili jeden druhého. V tuto chvíli jsem s Pandorou zacházel, jako by to byla divoká kočka.

Poté, co se Pandora usadila, zavolal jsem chovateli, abych jim dal vědět, co se stalo, a pokusil jsem se dostat do příběhu jinou stránku. Pandořině příběhu by nepřidalo, kdybych se dostal do výměny názorů mezi chovatelem a mnou. Jen doufám, že se chovatel a rodina naučili své lekce a nevystaví další kočku stresu, který Pandora vydržela.

Pandora bydlela v mé koupelně asi čtyři týdny, když mě začala každý den potkávat u dveří. Odtud jsem její prostor zpomalil posunutím stíněné bariéry. Trvalo další čtyři až pět týdnů, než prozkoumala každou místnost v bytě. Celou tu dobu mi nedovolila, abych ji zvedl nebo se k ní přiblížil. Kdykoli se cítila nejistá, běžela zpět do koupelny – svého bezpečného útočiště. Dalším pozorováním bylo, že mlčela – nikdy nezamňoukala!

Asi tři měsíce po záchraně jsem se pokusil o úpravu. Chovatel mi řekl, že Pandora se ráda koupe, ale stále jsem se jí nemohl dotknout a abych byl upřímný, trochu jsem se bál ji česat sám. Můj bratr byl na návštěvě a já ho přemluvila, aby mi pomohl!!! Podařilo se mi oklamat Pandoru do jejího nosiče. Od dob, kdy jsem pracoval s divokými kočkami, jsem věděl, jak s ní pracovat v přepravce. Opatrně jsem odšrouboval všechny šrouby nosiče a pomalu sundal horní část nosiče. Pomalu (a myslím velmi pomalu) jsem jí položil ruku na ramena, zvedl ji z nosiče a rychle ji zabalil jako buřt. Zatímco ji můj bratr držel, oholil jsem jí podložky z ocasu a zadních nohou, ostříhal nehty a odstranil podložky, na které jsem mohl dosáhnout pod její přední paže. Nikdy nevydala ani hlásku.

Během několika příštích měsíců jsem ji zvedl tolikrát, kolikrát jsem mohl přimět ji k přepravě. Pokaždé byla upravená a dostala spoustu lásky a pamlsků. Pokaždé, když jsem se ji pokusil pohladit, celé její tělo ztuhlo a oko se rozšířilo.

Jednoho rána kolem 1-letého výročí záchrany mě probudilo to chraplavé mňoukání. Otevřel jsem oči a rozhlédl se. Tam s tlapkami nataženými až k horní části postele byla malá Pandora. Její ústa se otevírala, ale nic nevycházelo – kromě každého jiného chraplavého „mňau“. Našla svůj hlas! O tři roky později nepřestal chatovat! Pandora mě vítá každý den, když se vrátím z práce. Má skvělé příběhy a skvělou slovní zásobu. Ona a její kočičí kamarád Coffee spolu dobře vycházejí. Nikdy z nich nebudou nejlepší kámošky, ale každý den si spolu zdřímnou po snídani a ranní péče je u konce.

Pandora je nejmilejší ráno. Když budu mít ruce pod přikrývkou, Pandora mě udeří do hlavy, zavrní bouři a někdy, když budu mít štěstí, se po mně připlazí a zkontroluje mě od hlavy až k patě! Ráda se koupe a upravuje. Nejvíce se uvolňuje a nejhlasitěji vrní, když je upravená.

Vyrábí krásný zimní kabát. Poslední dvě zimy její bryndák téměř sahal na podlahu. Oblíbenými hračkami Pandory jsou plstěná zvířátka vycpaná catnipem. Přenáší je z jednoho místa na druhé. Vyhodí je do vzduchu. Další herní aktivitou pro Pandoru je přibližování bytu. Utíká z místnosti do místnosti a skáče na okenní římsy a pulty. S kávou jen sedíme na pohovce a s úžasem ji pozorujeme!

Nyní toto plemeno miluji natolik, že budu znovu hledat ragdolla, kterého bych adoptoval nebo zachránil. Vím, že moje další zkušenost s Ragdoll bude jiná. Přesto mě Pandora naučila hodně o plemeni. Je opravdu odolná a navzdory všemu, co vydržela, se naučila důvěřovat, že ji udržím v bezpečí.

Judy Eastridge