Zázračná kočka Roger

Právě jsme přišli o naši čtrnáctiletou milovanou želvovou krunýř a bylo jasné, že Tom Tom, náš společenský mourek, je osamělý. Přestože vždy vyžadoval hodně pozornosti, dospělo to do bodu, kdy nás nespouštěl z očí. Když jsme ho museli nechat na pokoji, Frank Sinatra posloužil jako dočasná náprava jeho zlomeného srdce. Hladké zvuky Ol’ Blue Eyes by Toma Toma ukolébaly a umožnily nám vyklouznout ze dveří.

Navštívil jsem několik útulků a vedl své vlastní „rozhovory“ ve snaze najít Toma Toma dokonalého společníka. Během tohoto intenzivního promítacího procesu jsem náhodou potkal „Rogera“ při autogramiádě knihy v „Sobotu“ v naší místní knihovně. „Caturday“ je měsíční dětská čtenářská akce, která spolupracuje s naším místním útulkem pro zvířata. Do knihovny jsou přivedeny adoptovatelné kočky a děti si zdokonalují své dovednosti čtením nahlas nesoudícím zvířatům. Na druhé straně pomáhá připravit kočky na socializaci a připravuje je na adopci.

Zaměstnanci útulku mě povzbuzovali, abych před příchodem dětí navštívil adoptovatelné kočky. Vstoupil jsem do konferenční místnosti a posadil se doprostřed podlahy, obklopen klecemi plachých a bázlivých koček. Naklonil jsem se, abych nahlédl do klece malého šedého kotěte, a vyděsilo mě ohlušující mňoukání v mém pravém uchu, po kterém následovalo okamžité chlupaté a silné bouchnutí hlavy, které mě málem srazilo!

Otočil jsem se, abych našel viníka:malá oranžová mourovatá kočka sedící nevinně vedle mě.

S dalším hlasitým mňoukáním mi skočil do klína a znovu mě praštil do hlavy!

Od zaměstnanců útulku se ozval kolektivní smích.

"Rádi bychom se seznámili s Rogerem!" oznámili.

Tento tygří pruhovaný extrovert, který zjevně neměl žádnou představu o osobním prostoru, se mohl volně potulovat před příchodem dětí a byl jasně odlišný od všech ostatních koček, které se krčily v jejich klecích.

I když působil trochu drze, byl stále roztomilý – ale zvláštním způsobem. Díky masivním špičatým uším na jeho malé hlavě vypadal jako netopýr.

Dal to ještě jednou, jako by to byla jeho poslední šance, vyšplhal se po mé hrudi, zíral na mě a vydal další uši trhající mňoukání. Následoval nejsilnější zadek ze všech. Moje brýle letěly po podlaze!

Když se děti seřadily, Roger byl umístěn do jeho klece. Jeho vytrvalé mňoukání pokračovalo, když se ke mně přes mříž natahovaly jeho malé oranžové tlapky.

Netřeba dodávat, že Roger vyhrál.

Během dvou týdnů po připojení k naší rodině jsem si všiml, že Roger méně jí a zdá se, že ztrácí váhu. Byl jsem zmatený, protože byl nalezen zdravý na dvou samostatných veterinárních prohlídkách.

Domluvil jsem si další schůzku. Poté, co jsem změnil Rogerovo jídlo, bylo mi řečeno, abych ho vrátil, pokud se do druhého dne nebo dvou nezlepší. Znovu začal hltat jídlo a zdálo se, že se mu daří dobře. Ale pak, o týden později, jsem zavolal kočky, aby se najedly. Tom Tom vběhl přímo dovnitř, ale Roger ne.

Našel jsem ho letargicky ležet v obývacím pokoji s něčím, co vypadalo jako prasklé krevní cévy v obou uších. Spěchal jsem s ním k veterináři. Ukázalo se, že Roger onemocněl cytauxzoonózou, protozoálním organismem přenášeným na kočky kousnutím klíštěte.

Infekce, běžně známá jako Bobcat Fever, protože jejím přirozeným hostitelem je bobcat, je u domácí kočky vzácná a téměř vždy smrtelná. Jakmile se příznaky objeví a infekce postoupí, kočka obvykle zemře během jednoho nebo dvou dnů. Bylo prokázáno, že nová antibiotika zvyšují šance kočky na přežití, pokud jsou zachyceny v raných stádiích. Rogerova infekce bohužel pokročila, protože se již tvořily krevní sraženiny, orgány se začaly zavírat, horečka se mu zvyšovala a hladina cukru v krvi vyletěla do nebezpečných výšin.

Jakkoli byla tato infekce vzácná, veterinář vysvětlil, že ironicky před měsícem právě léčila jinou kočku. Ten konkrétní případ nebyl tak vážný jako Rogerův a ta kočka se uzdravila. Pak vysvětlila, že začala Rogera léčit zbylými antibiotiky.

Veterinářka nic neslibovala a znovu opakovala, jak ponuré věci vypadají, a vysvětlila, že ho bude ošetřovat přes noc a ráno mi zavolá. Připravila mě na nevyhnutelné; s největší pravděpodobností by to nezvládl.

Druhý den ráno Roger vykazoval malé známky zlepšení.

Požádal jsem o návštěvu a veterinář souhlasil.

Srdce mi puklo, když nesli Rogera do vyšetřovny. Zabalený do deky ležel přede mnou na stole.

Po tvářích mi stékaly tiché slzy, když Roger zvedl hlavu a pomalu se narovnal, aby vstal.

Vykročil kupředu vší silou, kterou jeho slabé tělíčko dokázalo sebrat, praštil mě do hlavy, než se zhroutil a schoulil se k mé hrudi.

Plakal jsem ještě víc.

Jak se mi, proboha, podařilo za tak krátkou dobu tak připoutat k této malé kočce?

Další den ukázal ještě větší zlepšení.

S následnými návštěvami a intenzivní láskou a péčí vypadal každý den o něco nadějněji než ten předchozí.

Netrvalo dlouho a jeho infuze byly odstraněny!

Po třítýdenním pobytu veterináře a neuvěřitelné péči jednoho velmi obětavého veterináře se Roger uzdravil.

Jeho veterinář to nedokázal vysvětlit. "Je div, že je vůbec tady!"

Zatímco se věci vyvíjely, jedna výzva stále zůstávala:Rogerova hladina cukru v krvi stále nebezpečně stoupala.

Přestože u mladé kočky je to extrémně vzácné, Rogerovi byla diagnostikována cukrovka.

Kromě tak intenzivní péče o Rogera se ten samý oddaný veterinář také musel vypořádat se skutečností, že jsem se bála jehel a k smrti jsem se bála vzít si ho domů!

Naštěstí jsme oba přežili.

Po třech měsících byl Roger úspěšně úplně odstaven od inzulinových injekcí. Jeho cukrovka je nyní kontrolována přísnou dietou.

Roger je spíše slavný ve zvířecí nemocnici a často se o něm mluví jako o jejich zázraku:„Roger the Wonder Cat!“

Skutečně zázrak.

Stále je hlasitý a bojuje s problémy s osobním prostorem, ale nikdy nepropásne příležitost dát láskyplnou dlaň všem, včetně Toma Toma.

Konečně je to hravé, šťastné a energické koťátko, které se prostě odmítlo vzdát.

Ve dnech, kdy se přistihnu, že chci hodit ručník do ringu, přichází každodenní klepání hlavou, které mi připomíná opak. Je to připomínka, abyste nikdy nepodceňovali sílu lásky a vytrvalosti.