Luigi – Ragdoll týdne

Luigi – bratříček od jiné matky

Pro ty z vás, kteří nás ještě neznají, je možná nejlepší způsob, jak se podělit o náš příběh, když začneme od začátku. Všechno to začalo, když jsme dostali Jeremyho, naši první kočku Ragdoll. Jeho příběh a to, jak jsme se rozhodli pro plemeno, byl zveřejněn zde –  takže pokud si jej přečtete jako první, pochopíte, proč právě Ragdolls.

Luigiho příběh je spíše pokračováním tohoto krásného dobrodružství. Chtěli jsme pro Jeremyho bratříčka, takže jsme našemu chlupatému kamarádovi dali nejlepší dárek k narozeninám – kamaráda...  Ale začnu od začátku.

Jak Jeremy rychle rostl, začali jsme si všímat, že touží po pozornosti a bylo to normální protože jsme oba pracovali na plný úvazek. A přestože jsme se zpočátku rozhodli mít jen jednu kočku, brzy jsme zjistili, že náš malý kamarád potřebuje společnost. Ragdollové, na rozdíl od jiných plemen, jak jsme slyšeli, jsou velmi přátelští a připoutaní ke svým lidským rodičům a mají tendenci se cítit osamělí, pokud zůstanou sami. Ode dne, kdy jsme dostali Jeremyho, jsme jím byli, no, posedlí hahahaha a jeho potřeby jsme vždy kladli na první místo, jako každý rodič, že? Začal jsem tedy uvažovat o tom, že bych si pořídil další kožešinové miminko, které by doplnilo naši rodinu. Naštěstí byl můj manžel s nápadem na palubě a já jsem měla na starosti najít tu dokonalou kouli srsti, kterou bychom mohli nazývat vlastní. Jeremy je modrý dvoubarevný, takže jsme se oba shodli, že náš druhý ragdoll by měl být také modrý (a ano, ragdollové byli jediné plemeno, které jsme chtěli). Ale jaký vzor? Věděl jsem, že nám bude jedno, jakou barvu a vzor srsti dostaneme, ale hej... proč nezamířit ke hvězdám. Zamilovali jsme se do Floppycats's Trigg, takže jsme se rozhodli pokusit se najít rysa.

Hledal jsem po celé Evropě – jsme v Chorvatsku, takže nebylo moc chovatelů s dostupnými koťaty a já jsem jedno HNED potřeboval! Po týdnech hledání (a když hledám, umím být extrémně důkladný) a kontaktování nejrůznějších chovatelů, jsem během chatu na jedné z facebookových skupin o Ragdollech narazil na Eleonoru Angeloni a její chovatelskou stanici Silkycloud’s Ragdoll. Měla dva krásné modré rysí chlapečky a po zhlédnutí jejich fotek jsme byli zamilovaní! Otázka jejího pobytu v Římě mě nezastavila. Ach ne ne ne! Díky tomu jsem ho milovala a chtěla víc! A po tolika facebookových chatech s Eleonorou jsme se rozhodli udělat skok ve víře a jít s jedním z jejích koťat. Vybrali jsme jednu, která na všech fotkách vypadala překvapeně hahahaha. Jeho malá ústa byla vždy otevřená a jeho obličej mě rozesmál pokaždé, když jsem se na něj podíval. A čím víc jsem se díval na fotky toho malého rysího rošťáka Ragdolla, věděl jsem, že je to „ten“. V Chorvatsku bylo léto, začátek července a tenhle malý kluk byl připravený na stěhování v srpnu. Odložili jsme tedy plány na dovolenou a začali plánovat nejlepší způsob, jak ho dostat do jeho věčného domova. Jeremy byl samozřejmě v úplném zapomnění, co se děje hahahaha.

Měli jsme tolik práce, než se k naší rodině připojil malý kluk!! Rozhodli jsme se mu pojmenovat Luigi – pěkné italské jméno pro to okouzlující modrooké kotě. Jméno se k němu perfektně hodilo  a pak přišly potíže – Luigi byl v Římě a my v téměř 900 km vzdáleném Záhřebu a s Jeremym jsme jet nechtěli (v tu chvíli jsme se neměli o koho starat ho, když jsme byli pryč). Naštěstí se mi podařilo najít společnost Linora Live Animal Transport Company na přemístění domácích mazlíčků, která by nám mohla pomoci, ale jejich itinerář pro nás nefungoval. Pokud by měli vzít Luigiho v srpnu, museli jsme všechna očkování přesunout alespoň o týden dříve, než bylo plánováno. Nebo si ho mohli vzít o měsíc později, což jsme nechtěli – chtěli jsme, aby se oba chlapci spojili co nejdříve. Tak jsem tam byl, psal jsem si s naším chovatelem a pak přemístění tam a zpět se všemi informacemi, které obě strany potřebovaly. Byl to extrémně vyčerpávající týden, protože tam bylo tolik odpovědí, které bylo třeba řešit, a spousta papírování. Ale Eleonora nám hodně pomohla se všemi Luigiho papíry vyřízenými včas a tam jsme jednoho pátečního večera čekali na její zprávu, aby nám dala vědět, že Luigi je na cestě. Nemohli jsme spát, nemohli jsme se přestat šklebit od ucha k uchu a konečně přišlo sobotní ráno. 21. srpna 2016 v 6:18 se mi konečně podařilo poprvé držet v náručí své malé miminko Luigiho. Přišel týden před Jeremyho prvními narozeninami, takže jsme mu řekli, že Luigi je jeho narozeninový dárek. 😉 První dva dny bylo nějaké syčení a funění (většinu toho dělal Luigi), ale pak to přestalo. A od té doby se stali nerozlučnými – jdou za sebou po bytě. Teď sdílejí všechno – nádobí, hračky, postele, záchod (někdy se spolu i vyčůrá hahahaha).

Takže teď, když jsi slyšel, jak jsme toho malého chlapečka dostali, řeknu ti o něm pár věcí. Jeho celé jméno je Silkycloud’s Luigi a narodil se 13. května 2016. Barva jeho srsti je blue tabby (lynx) point a white mitted. A je dokonalý! Když k nám přišel, měl 1300 gramů, ale rostl tak rychle, že nyní má 5,5 kilogramu (o 500 gramů těžší než Jeremy). Je blázen do suchého jídla a pokaždé, když slyší na talíři padat granule, rozběhne se k němu jako tasmánský ďábel (na rozdíl od Jerryho, který je tunaholik a suché jídlo prostě není jeho věc). Jedna věc, kterou jsme si všimli od prvního dne, je, že je super vokální – mňouká o všem a o čemkoli. Mňouká, aby ho pohladil a pak, když ho pohladíme, když má hlad, když je sytý, když chce sebrat, když ho zvedneme hahahaha neustále mňouká (Jeremy naopak „mluví“, když má hlad). Ale myslím, že to je normální, být naším italským tenorem. 😉

Zabývá se svými oblíbenými činnostmi – spaním, jídlem a hraním. Pokud jde o mokré jídlo, nemá rád jehněčí, hovězí nebo losos. Tuňák je v pořádku, ale preferuje suché jídlo. Ve chvíli, kdy uslyší, že mu dáváme do talíře granule, je všude kolem a běží vstříc té sladké hudbě jídla. Abychom se ujistili, že toho moc nesní, pořídili jsme mu Catit Senses 2.0 Food Tree, abychom podpořili jeho přirozený lovecký instinkt a zajistili, že nebude hltat potravu. Rád si s tím hraje a dokonce nás vycvičil v novém využití té věci – běží k nám a mňouká a pak začne chodit do svého pokoje, celou cestu mňoukat a ujišťovat se, že ho následujeme. Potom si sedne ke stromečku s jídlem a mňouká na něj a pak na nás – takže s ním musíme zahýbat, aby vypadlo více granulí. Nevím, jestli je to známka jeho inteligence nebo lenosti, hahaha, ale my tu hru milujeme.

Spánek je další činností, ve které vyniká – hodiny ležení na boku a následné protahování jako kočičí harmonika je jeho typickým pohybem (Jeremy preferuje spánek na zádech se všemi čtyřmi tlapkami ve vzduchu). Oba se rádi pronásledují po celém domě a hrají na tag... pokud jsou samozřejmě vzhůru. Oblíbená hračka...hmm, řekla bych, že každý teaser s peřím a všelijakými šustícími míčky (není moc vybíravý). Nesnáší koupele a chůzi na vodítku, i když, po pravdě řečeno, se s tím výrazně zlepšuje (tato část chůze, koupání je stále práce pro dva). Jedna věc, do které jsou oba moji kluci blázni a často bojují, kdo ji využije, je jejich záhon.

Nemohou se toho nabažit a vždy je na něm jeden z nich... Usoudili jsme, že by to pro Jeremyho bylo hezké místo a nikdy jsem si nepředstavoval, že to pro ně bude takové „místo bytí“. Vše ostatní, co chcete vědět o Luigim (nebo Jeremym), najdete na jejich facebookové stránce a kanálu YouTube, takže se na ně neváhejte podívat a staňte se součástí jejich dobrodružství. A na závěr pár slov moudrosti – pokud se rozhodnete pořídit si ragdolla, jsem si jist, že tohoto rozhodnutí nebudete litovat. Nepodobají se žádnému kočičímu plemenu, které jsem kdy potkal. Jejich osobnosti jsou úžasné a fakt, že jsou velmi přátelští, je také bonus.

Prolévají. Pokud tedy máte tmavší pohovku a kočku světlejší barvy, pozor – bude hodně kartáčování. Neradi jsou sami, a kdybych věděl, jak je pro ně společnost důležitá, pořídili bychom si hned dvě kočky. Také pečlivě vybírejte svého chovatele! Chtěli jsme někoho, kdo miluje zvířata a je velmi pečlivý v chovných procedurách (testy, jídlo, péče…). Eleonora byla v tom všem úžasná – hodně nám pomáhala s veškerou dokumentací a ještě předtím nám posílal fotky Luigiho, abychom si mohli užít jeho dospívání.  S ohledem na jídlo myslete na své mazlíčky jako na členy své rodiny – nebuďte skoupí na jejich jídlo nebo léky (nebo účty za veterináře) a vždy pamatujte, že jste se rozhodli starat se o ně a ne naopak.

Lásko,
Jeremyho a Luigiho máma

9. července 2017