Windy a Mac – Floppycats of the Week

Koncem února 2014 jsem náhle ztratila svého milovaného kocourka Ragdoll/Manx, který předchozí noc zlobil svou starší kočičí sestru Joey. Několikrát zvracel (jak dlouhosrsté kočky mívají). Viděl jsem, že se cítil špatně a plánoval vstát extra brzy, aby ho vzal k veterináři. Ale druhý den ráno byl pryč a já nevěděl proč (měl ve zvyku všechno olizovat, tašky, ruce po krému na ruce, spoustu věcí). Měl jsem zlomené srdce, vychovával jsem ho asi od 2 měsíců a byl to moje dítě. Strašně mi chyběl a moje zbývající kočka nikdy nebyla jedináček a byla zmatená a přilepená ke mně jako lepidlo.

V polovině dubna (2014) jsme se s manželem zastavili v úhledném vintage obchodě v nedalekém městě (snažil se všemožně mi pomoci v mém smutku). Potkal jsem ženu jménem Jennifer, a když jsme spolu mluvili, objevilo se téma koček a ona odhalila, že je dobrovolnicí v útulku v Jacksonu. Měla velké obavy o dvojčata, která potřebovala nový domov, protože majitel zemřel. Řekla, že kočky budou kulhat, když je zvedneš. Ten víkend jsem zamířil do útulku a potkal kočky. Dvojčata, sourozenci ze smokingu, byli vyděšení, hubení a jejich srst byla matná, ale tahali mě za srdce a nějak jsem věděl, že jsou určené pro mě. Když jsem je zvedl, staly se z nich bezvládné malé kousky srsti, bylo to tak smutné, jak byli vyděšení. Další víkend jsem je přivezl domů (Raymond MS) a vzal je k veterináři na požadovaná očkování.

Protože byly vydlabané a moje starší kočka nebyla moc ráda, že se se mnou vrátili domů, nechal jsem je odděleně v pokoji pro hosty, aby měly čas se přizpůsobit.

Dívka (jménem Winnie, kterou jsem změnil na Windy) zůstala další měsíc pod postelí. Chlapec ( se jmenoval Maxwell, ale můj vnuk se jmenuje Mac, takže se mým novým kocourem stal

Bratr) Byl zvědavější a asi po 5 dnech vyšel zpod postele a zkontroloval mě, byl extra opatrný, když se nechal hladit. Jak čas plynul, nechal jsem dveře otevřené, abych je nechal prozkoumat, a doufal jsem, že Joey (také záchrana a má své drápy) bude laskavý a bude na ně jen syčet. Od té doby je začala tolerovat, dokonce jako oni, i když by nechtěla, aby to někdo věděl. Sourozenci mi začali důvěřovat a v den, kdy se mi bratr opřel do ruky, když jsem ho poškrábal, věděl jsem, že se cítí jako doma, znamenalo to pro mě celý svět. Je extrémně zvědavý a „pomáhá“ mi nakládat myčku, neběží, když ji zapnu, ale čichá k ní, jako by chtěl vědět, co to dělá, stejně je na tom s pračkou. Jednoho dne jsem kontroloval hlasovou schránku, přeběhl přes místnost a vyskočil, aby se podíval, jestli nemáme nějaké zprávy. Je praštěný a já ho strašně miluji, Windy je ta nejdívčí kočička, jakou jsem kdy měla - má vysoké mňoukání a je menší než její bratr, ale dokáže se mu postavit, když si s ní chtěl hrát hrubě. Jen za poslední rok byla ochotná přijít a vlézt si na chvíli do mého klína a jsem tak poctěn, že mi přišla tolik důvěřovat. Stále mi chybí můj Rigby chlapec a vždy bude, ale tihle dva byli určeni pro mě.