Sophie – Floppycat of the Week

Jednoho rána jsem odcházel z Macy’s pozdě, když mi moje dcera Valerie poslala textovou zprávu s fotkou kočky. "Dívej se! Dospělá žena Ragdoll k adopci v Humane Society!“

Tak jsme zase tady, pomyslel jsem si. Musí přestat sledovat jejich web. Nepotřebuji kočku. Už jí hlídám kočku!

Nasedl jsem do auta a kolem 11:00 jel domů. V mysli se mi neustále přehrával text Valerie. Jak věděla, že jsem kdysi chtěl kočku Ragdoll? Nikdy jsem se jí o tom nezmínil. Myšlenku návštěvy útulku jsem rychle zavrhl. Koneckonců, můj manžel David neměl rád kočky a už jsme měli dva shetlandské ovčáky. Smířil jsem se s myšlenkou, že svou vysněnou kočku nejspíš nikdy mít nebudu.

Víte, celý tento příběh začal o několik měsíců dříve, když Valerie, která žije sama, adoptovala rozkošného dvouměsíčního oranžového mourka ze stejného útulku. Pojmenovala ji Eowyn a její kotě se brzy stalo pravidelným víkendovým návštěvníkem našeho domova. David kotě toleroval a naše šeltie ji přijaly do své smečky, a tak netrvalo dlouho a já jsem denně hlídala Eowyn, zatímco Valerie byla v práci. Měl jsem rád kočky, ale vždy jsem se považoval za milovníka psů. Nejpodivnější na tom bylo, že jsem zjistil, že jsem přilnul k Eowyn.

"Valerie, proč nenecháš Eowyn přespat?" Zeptal jsem se. "To vám ušetří cestu, kdy budete muset každé ráno přicházet."

"Ne! Snažíš se mi ukrást kočku?" odsekla. "Jdi si pořídit vlastní kočku."

A tak jsem jel domů z Macy’s a snažil se přemluvit, abych navštívil útulek pro zvířata. Nebylo by na škodu se na Ragdolla jen podívat. Jen se podívej, jo? Jo...proč ne!

Najednou jsem zjistil, že dělám obrat a mířím přímo do Humane Society. Když jsem se tam dostal, bylo otevřeno skoro třicet minut a v té době jsem si byl tak jistý, že Ragdolla někdo adoptoval. No… prostě vejdu a navštívím, protože už jsem tady.

Od poslední návštěvy útulku uplynuly roky a všiml jsem si, že je krásně zrekonstruovaný. Šel jsem přímo do starého kočičího domu, ale když jsem neviděl Ragdolla, sevřelo se mi srdce. Mohl jsem jen dojít k závěru, že moje tušení bylo správné a že už je pryč.

Když jsem zamířil po schodech dolů, uviděl jsem před sebou něco, co vypadalo jako další kočičí dům.

Byl to úplně nový! Nahlédl jsem dovnitř, ale viděl jsem jen prázdné klece. Už jsem chtěl odejít, když mi něco řeklo, abych se podíval znovu. Otočil jsem se a vrátil se dovnitř. Tentokrát jsem se podíval do každé klece. K mému překvapení tam byla! Krásný dospělý ragdoll s velkýma modrýma očima, které na mě zírají.

Právě v tu chvíli vešel dobrovolník. "Chcete, abych ji pustil ven, abyste ji mohli poznat?"

"Uh... dobře." Věděl jsem, že jsem se tam jen podíval. Koneckonců, skutečného Ragdolla jsem nikdy neviděl osobně, ale vždy jsem je obdivoval na fotografiích. Její informace na kleci zněla:Ofélie. Ženský. 16měsíční Ragdoll. 13 liber. Stříbrný. Spayed.
Dorazilo 12.9.2017. Stav:K DISPOZICI. To bylo teprve před třemi dny!

Dobrovolník stáhl informační list z dvířek klece a podal mi ho. "Tady. Můžete to vzít na recepci a oni vám poskytnou další informace.“

Zašeptal jsem si pod vousy:"Já...opravdu...nebyl...zde...abych...adoptoval...ji." Nebo jsem byl? "Dobře. Určitě by neškodilo zjistit o té Ofélii víc,“ řekl jsem dobrovolníkovi.

Předal jsem informační list prodavači na recepci. "Řekl bys mi více o této kočce?"

"Tak určitě." Úřednice prohlédla obrazovku svého počítače. "Zdá se, že první majitel Ofélie se jí vzdal, protože byla příliš agresivní a nevycházela se sestrou kotěte." Druhá majitelka nám ji předala, protože její tři malé děti na ni byly příliš hrubé. Zjevně se jí nedaří s malými dětmi.“
Dva předchozí majitelé? To nebylo to, co jsem čekal, že uslyším.

„Madam, máte 30 dní na to, abyste ji vyzkoušeli, abyste zjistili, zda se vám bude hodit. Pokud ne, můžete ji vrátit a my vám vrátíme celý adopční poplatek.“ Úředník mi laskavě předal informační list.

Srdce mi puklo, když jsem slyšel o smutné situaci Ofélie, ale váhal jsem, zda ji adoptovat, protože jsem věděl, že pokud to nevyjde, vrátím ji do útulku. Se třemi odmítnutími jejího jména bude těžší ji adoptovat!

Když jsem se vrátil do kočičího domu, dobrovolník na mě čekal. "No, jak to šlo?"

Vyprávěl jsem jí o Oféliině historii a teď jsem zjistil, že tato kočka mě tahá za srdce. "Možná budu muset strávit více času jejím pozorováním, než se rozhodnu."

Další hodinu jsem se držel Oféliina informačního listu, který byl zároveň vstupenkou k její adopci. Dobrovolník zůstal se mnou v kočičím domě, aby odpověděl na všechny mé otázky. Ofélie nečekaně vyskočila na lavici a tiše se posadila vedle mě. Zdálo se, že je to klidná kočka, která si užívá společnost dospělých. Během té hodiny tudy prošlo několik lidí a rodin s malými dětmi, ale nikdo neprojevil o Ofélii vážný zájem. Možná to bylo proto, že byla dospělá kočka a mnozí dali přednost kotěti.

Obrátil jsem se na dobrovolníka. "Vezmu si ji."

Když jsem vyplnila adopční formuláře a zaplatila poplatek, zeptala jsem se úřednice:„Mohu mít čas vymyslet nové jméno? Chci jí dát nový start do života.“

"Tak určitě. Dejte nám vědět, abychom mohli změnit informace v naší databázi mikročipů.“

Dobrovolník šel se mnou k mému autu a naložil kartonový nosič na přední sedadlo spolujezdce. Nahlédla skrz otvory v nosiči a zamávala Ofélii na rozloučenou. "Budeš mi chybět. Doufám, že svůj věčný domov budete milovat.“

"Ano. Také doufám!" Odpověděl jsem. "Ať to bude stát cokoli, udělám to pro ni."

Následující tři dny byly překvapivě snadné. Naše dvě šeltie Ofélii ochotně přijaly a ona a Eowyn se staly nerozlučnými. Dohromady byli jako čtyři hrášky v lusku. S Davidem, no...nebyl nadšený mým překvapením, když viděl tuhle obří kočku potulovat se po domě, ale dovolil jí zůstat. Dali jsme jí prostor, aby se přizpůsobila, a byli jsme si jisti, že se bude hodit do naší rodiny.

Rozhodl jsem se ji přejmenovat na Sophie. Znamená moudrost, ale toto jméno jsem zvolil také kvůli jeho sladkému, elegantnímu zvuku. Bylo to perfektní jméno pro její nový začátek u nás.
Krátce nato jsem objevil stránku Sophie, kterou jsem v útulku neviděl. Kdykoli jsem se dotkl jejích tlapek nebo ocasu, propadla panice a utekla ode mě. Kartáčovat jí srst nebo nosit ji bylo téměř nemožné. Snadno ji vylekal zvuk stříkací láhve a vyrazila z místnosti. Pokaždé, když to udělala, prohledal jsem celý dům a volal jsem její jméno, dokud jsem ji nenašel.

Jednoho večera jsem si lehl vedle Sophie a podíval se do jejích modrých očí. "Nikdy bychom neudělali nic, co by ti ublížilo." S námi jste v bezpečí. Nevím, jak dlouho vám bude trvat, než se vám podaří vyléčit se ze všech vašich strachů, ale slibuji vám, že vám je pomůžeme všechny překonat. Už se nikdy nemusíte bát, že byste našli jiný domov s rodinou, která by vás milovala. Tohle je teď tvůj domov. Teď jsme tvoje rodina. A my tě bezpodmínečně milujeme.“

Sophie začala projevovat zájem o Davida. Každé ráno stoupala po schodech, aby ho pozdravila přede dveřmi koupelny, a zůstala s ním po celou dobu, než odešel do práce. Během několika týdnů začala rozpouštět jeho srdce. Dokázala to, co žádná jiná kočka za celý Davidův život nedokázala:získala si jeho náklonnost.

Každé ráno dala Sophie Davidovi najevo, jak moc si ho oblíbila svým hlasitým vrněním, kdykoli ji nesl v náručí a na rozloučenou ji políbil na hlavu, než odešel do práce. Rozhodla se milovat jako první a byla milována na oplátku od nejneočekávanějšího člena rodiny.

Osm měsíců poté, co jsem adoptoval Sophii, jsme s rodinou oslavili 26. května její druhé narozeniny s novými hračkami, pamlsky a novým kartáčem. Ano, zbrusu nový štětec, který naprosto miluje. Jedním z vrcholů jejího dne je každodenní čištění zubů každé ráno od hlavy k ocasu a dokonce i na tlapkách. Ano, tlapky a ocas! Už nepanikaří a neutíká, když se jí někdo dotkne tlapek nebo ocasu. Ve skutečnosti bude Sophie držet svůj ocas vysoko ve vzduchu, abych se ho chytil, a pak mě zavede ke své poličce s občerstvením a povídá si celou cestu do kuchyně. Stala se z ní velmi hlasitá kočka, která se sebevědomě prochází po svém novém domově, jako by to nikoho nebylo.

"Moc miluji svou Sophie," napsal jsem v e-mailu své sestře Christine. "Nikdy jsem si nemyslel, že bych mohl milovat kočku stejně jako své psy."

Další věc, kterou Christine napsala, bylo hluboké odhalení Sophiina osudu, o kterém jsem nikdy nepřemýšlel. "Jen si pomysli, že od té doby, co byla malé kotě, měla být vždy tvoje." Ale aby si k vám našla cestu, musela žít se správnou rodinou, která by se jí vzdala a umístila ji do Humane Society, aby byla na správném místě, abyste ji našli. Nevědomky to tak mělo být.“

Christinina slova byla pravdivá, když jsem přemýšlel o sérii událostí, které se musely stát, abych měl konečně svou vysněnou kočku a Sophie konečně rodinu, která ji bude milovat po zbytek svého života. Některé věci jsou pro některé lidi náhoda a některé věci jsou pro jiné Boží náhoda. Věřím, že to byla jedna z těch Božích příhod v našich životech.

Příběh o adopci Sophie z naší místní humánní společnosti byl zveřejněn 3. září 2018. Od té doby se toho stalo hodně, hlavně ztráta jejích nejlepších psích kamarádů, Bretta a Skyler, kteří letos v létě zemřeli na nemoci. Toto pokračování vypráví příběh Sophie, která milovala a truchlila, a jak byly její reakce potěšující i srdcervoucí.

Je to o její vrozené povaze cítit soucit a také o její odolnosti překonat nepřízeň osudu. U člověka, který nikdy předtím kočku neměl, považuji tyto činy za hodné pozornosti.
———-

Prožili spolu téměř dva krásné roky přátelství. Nikdy jsem si nepředstavoval, když jsem adoptoval Sophie z naší místní humánní společnosti, že se připoutá k oběma 14letým šeltiím naší rodiny. Navázala přátelství, které trvalo až do konce života našich psů v létě 2019.

Rok po adopci Sophie v září 2017 Brett trpěl vrozeným srdečním selháním kvůli komplikacím způsobeným zvětšeným srdcem. Jeho veterinář mu nasadil několik léků, které ho zbavily mnoha akutních symptomů.

Skutečnost však byla taková, že žil z vypůjčeného času a dostal šest měsíců až rok, než jeho srdce už nevydrželo. Zdálo se, že Sophie pochopila, že se Brett necítí dobře, a tak se kolem něj poflakovala častěji než předtím.

I když vstal, aby se napil vody, Sophie byla hned vedle něj a dělala to samé. Občas jsem viděl, jak mu jemně poklepávala na zadní tlapky, aby si s ní hrál. Jak měsíce plynuly, Brett byl příliš unavený z reakce na její klepání a zůstal spát za závěsem v obývacím pokoji.

O devět měsíců později Brett zemřel v nemocnici pro zvířata, takže když jsem se vrátil domů, nebyl se mnou. Sophie okamžitě věděla, že něco není v pořádku. Zkontrolovala jeho obvyklé místo za závěsem a pak ho šla hledat ve všech místnostech domu, ale nikde nebyl.

Od té noci spala na Brettově oblíbeném místě za závěsem. Sledoval jsem, jak do něj šťouchla a vlezla pod něj, dokud nebyly vidět jen špičky nosu a přední tlapky. Nesmírně jí chyběl.

Asi o měsíc později naše další šeltie, Skyler, ztratila zájem o jídlo a začaly vykazovat další zdravotní komplikace. Diagnostikovali mu rakovinu jater a nasadili mu léky. Během té doby musela Sophie vědět, že její další kamarádka Skyler se necítí dobře.

Kdykoli si lehl, aby odpočinul svému unavenému tělu, byla přímo u něj a sledovala ho, jak spí. Byly chvíle, kdy mu hravě poklepávala tlapou na obličej a doufala, že od něj dostane odpověď, ale Skyler udělala jen to, že se otočila na druhou stranu a usnula. Sophie právě ztratila svého oblíbeného kamaráda Bretta a zdálo se, že chtěla dát Skyler najevo, že je nyní jejím oblíbeným kamarádem.

Skyler se během příštího měsíce dále zhoršovala a bylo to čirá agónie sledovat, jak je vyhublý a slabý. V tu chvíli jsme věděli, že je čas se rozloučit, místo abychom ho nechali dál trpět. A tak jsme se v srpnu rozhodli ho nechat jít.

I když se Sophie zdála v pořádku, věděl jsem, že jí chybí Skyler, protože v noci začala spát na jeho posteli. A potom každou noc. Občas střídavě spala na Brettově místě za závěsem a pak na Skylerině posteli. Toto chování pokračovalo několik týdnů.

Jednoho časného večera Sophie zrovna večeřela, když najednou z dálky zaslechla, jak jeden ze sousedčiných psů dvakrát hravě zaštěkal. Okamžitě přestala jíst a vzchopila se. Sledoval jsem Sophie, jak opatrně kráčí k patě schodiště a máchá ocasem v očekávání něčeho. Doufala, že uvidí její nejlepší kamarády přiběhnout dolů, jako tomu bylo v minulosti? Posadila se a čekala. A čekal. A čekal. Ale nikdy nepřišli.

"Sophie," zašeptal jsem. "Brett a Skyler nejsou nahoře." Vaši kamarádi už tu nejsou. Jsou v nebi."

Chvíli tam seděla, a když se cítila připravená, odešla a lehla si do rohu obývacího pokoje, kde si oba psi zdřímli.

"Kdybys tak uměla mluvit," řekl jsem Sophii a pohladil jsem ji po hlavě. „Kluci nám všem také chybí. Dům je bez nich prázdný, co?“

Vzpomněl jsem si na časy, kdy Sophie nebyla ráda dlouho sama venku a mňoukala, aby se k ní připojili její kamarádi. Jak byli staří a unavení, stále byli ochotni jít s ní ven. Stejné to bylo s vnitřkem našeho domova.

Kdekoli byli psi v domě, tam bych našel Sophie poblíž. Byly jako tři hrášky v lusku.

Nyní je prosinec a jsou to čtyři měsíce, co zemřela naše poslední šeltie. Postupem času se Sophie přizpůsobila změnám. Už nespí v Brettově rohu pod závěsem nebo na Skylerině posteli. V dnešní době bude spát, kde se rozhodne položit hlavu.

Protože jsem v důchodu, Sophie se se mnou teď schází, ať jsem kdekoli v domě nebo na dvoře. Zdá se, že jí nezáleží na tom, jestli společnost, kterou dělá, je dvou nebo čtyřnohá. Věřím, že pokud se Sophie rozhodla scházet s novým kámošem, pak to musí být znamení, že její srdce je uzdravené. A to je uklidňující znamení, že je teď v pořádku.

KONEC.