Sunshine – Floppycat of the Week

Ahoj! Jmenuji se Sunshine. Obvykle mi říkají Sunny nebo Sun. Moje rodina říká, že jsem pravděpodobně turecký angorský mix; asi 3 roky starý, tuším. Nejsem Ragdoll, ale byl jsem adoptován z Ragdoll záchranné služby a žiji s adoptivními sourozenci Ragdoll/mix. Toto je můj příběh o tom, jak jsem byl zachráněn a stal jsem se součástí mé rodiny v Texasu z celého světa.

Narodil jsem se pod rozbitou postelí ve zchátralé vile v Kataru. Moje máma se o mě starala. Když jsem byl dost starý na hraní, hrála si se mnou na dvoře přes den, když lidé, kteří tam žili, byli v práci. Šla přes ulici do odpadkového koše, aby nám přinesla jídlo. Byla to dobrá máma, ale život na ulici je nebezpečný. Bohužel se jednoho dne nevrátila a já jsem zůstal sám na sebe. I když jsem byla roztomilé mladé kotě, ne všichni na mě byli milí. Někdo mi uvázal tkaničku kolem krku a já jsem si ji nemohl sám sundat. V určité chvíli se mi zlomil ocas. Byl jsem sám, hladový a vyděšený. Naštěstí jsem na druhé straně silnice zahlédl paní Randu, jak krmí kočky, a tak jsem se k ní vydal pro pomoc a pro jídlo. Byla tak milá! Odřízla mi tkaničku a dala mi jídlo a dokonce mi začala nosit jídlo do vily, abych nemusel přecházet ulici a riskovat, že mě srazí auto nebo že mě někdo zneužije. Problém byl v tom, že lidé, kteří bydleli ve vile, mě tam nechtěli, a tak mi sebrali misky s jídlem, které mi Randa nechala, a vyhodili je. Ukázal jsem jí, kam hodili moje misky s jídlem, když se vrátila, aby je doplnila, a rozhodla se, že mě odtamtud potřebuje dostat. Randa mě zachránila právě včas! Brzy poté byla vila opuštěna a spoutána řetězy. Určitě bych byl v pasti!

Randa mě udržovala v bezpečí a pojmenovala mě Suntan a hledala pro mě dobrý domov. Následující rok pracovala se záchrannou skupinou v Kataru, aby mě dostala do letadla do USA, kde řekli, že budu mít větší šanci najít dobrý domov, kde budu milovaným a váženým členem rodiny. V červnu 2018 jsem tedy nasedl do letadla spolu s další kočkou a několika koťaty, abychom podnikli dlouhou cestu přes oceán do Texasu. Nestydím se přiznat, že jsem byl úplně zkamenělý.

Přistáli jsme na druhém konci světa a vyzvedli mě nějací lidé, které jsem nikdy předtím nepotkal, a posadili mě do auta. V té době už jsem byl tak unavený, žíznivý a hladový, že jsem na ně mohl jen se strachem a udýcháním zírat. Tiše na mě mluvili a ujistili se, že mám dost vzduchu a dali mi čerstvou vodu, ale pořád jsem se tak bála. Druhá dospělá kočka, se kterou jsem byl, mi nepomohla, protože byl stejně vyděšený jako já. Odvezli mě hodinu pryč do Ennisu a dostal jsem se do trochu karanténní situace. Bylo to docela pohodlné a konečně jsem měl jídlo a více vody a bednu! Byla tam spousta dalších koček. Zjistil jsem, že všichni také hledali takový domov, jaký pro mě mluvila moje Randa, takže jsem alespoň nebyl sám.

Dlouho jsem v karanténě nebyl. Ukázalo se, že jsem potřeboval jen pár věcí a pak jsem se mohl volně pohybovat po domě. Paní, která mě vyzvedla z letiště, jsem viděl několikrát a vždy se zastavila, aby si se mnou promluvila a pohladila mě. Opravdu miluji mazlení! Někdy jsem dokonce seskočil z horní části lednice, abych se nechal pohladit. Všiml jsem si, že lidé o víkendech přicházeli a mluvili s ostatními kočkami, hladili je a pak si je vzali s sebou domů. Opravdu jsem chtěl domov, ale neměl jsem pocit, že bych se do záchrany, kterou nyní znám jako Merlin’s Hope Ragdoll Rescue, opravdu hodil. Trochu mě zastínila hravá mladá koťátka, velcí vznosní ragdollové a peršané a pohlední mourovatí kočky. Jsem trochu exotičtější se svým zrzavým zbarvením a velkýma zelenýma očima. Od června do konce prosince jsem sledoval, jak ostatní kočky odcházejí do svých věčných domovů, ale nikdo o mě nejevil zájem. Moje záchranářka MeLinda na mě ale byla tak hodná – mluvila se mnou, hrála si se mnou a ujistila se, že jsem v pořádku. Chyběla mi Randa, ale byl jsem vděčný, že jsem daleko od nebezpečí na ulici.

A pak jednoho dne přišel můj přítel, který mě vyzvedl z letiště, aby nás vyfotil pro naše profily Petfinder (ať už je to cokoli). Chvíli mě milovala a pak mě zvedla (to ještě nikdy neudělala) a chvíli mě držela a zašeptala:"Chceš se mnou zůstat?" Nebyl jsem si jistý, co přesně myslela, ale cvrlikal jsem na ni a nechal jsem ji, aby mě (znovu) vyfotila, a následovala jsem ji. Asi o týden později se vrátila s velkým šedým nosičem, popadla nějaké moje věci (předpokládám, že můj pas) a vzala mě na další jízdu autem (ty věci opravdu nesnáším). Už jste někdy slyšeli o Vánocích? No, při cestě autem mi moje kamarádka, moje nová pěstounka, řekla, že jsou Vánoce a že až dorazíme k ní domů, vezmu si punčošku. A co?!

Když jsme se dostali do mého pěstounského domu, byl jsem umístěn ve svém VLASTNÍM POKOJU! Bylo tam takové ticho, kromě ptáků venku. Ach můj bože – MILOVAL jsem pozorování ptáků! Mohl jsem říct, že tam byly další kočky, Wash and Cake, jak jsem se brzy dozvěděl, jsou jejich jména, ale byly jinde v domě. Tento pokoj byl jen pro mě. Pěstouni mi přinesli čerstvou vodu a jídlo, punčochu s hračkami, novou postel, do které jsem si mohl lehnout (zřejmě jsem byl jejich první pěstounskou kočkou), pohladili mě a pomohli mi na chvíli se uvolnit. nechal mě na večer samotného. Pořád jsem je slyšel celou noc.

Po krátké době jsem si začal zvykat na svůj pokoj a pěstouny. Dokonce jsem je nechal ostříhat mé drápy, ale vždy jen jednu tlapku (nenechme se příliš unést). Začala jsem se cítit víc sama sebou, takže jsem mnohem víc mluvila a hodně jsem vrněla, abych se ujistila, že moji pěstouni věděli, jak jsem vděčná, když si se mnou přišli sednout nebo si se mnou hrát nebo mi přinesli jídlo a čerstvou vodu. Vydával jsem na ně spoustu drobných zvuků. Byl jsem tak šťastný, že jsem vedle nich ležel, když byli na návštěvě nebo když jsme hráli. Miloval jsem hraní! Hrál bych si s čímkoli a se vším. Někdy, když jsem byl v noci sám, hrál jsem si s každou hračkou v pokoji sám. Taky se mi líbilo, když mě kartáčovali a hladili, a dokonce se mi líbilo, když mě zvedali a drželi a chvíli mě hladili. Někdy jsem je políbil a někdy bych je nejraději kousnul. Nejsem si jistý proč, ale ve skutečnosti jsem je ve skutečnosti nekousl.

Po chvíli jsem začala v domě potkávat domácí kočky a začali jsme se poznávat. Cake na mě nejdřív syčel, ale stali jsme se přáteli. Stejně jako já byl Wash zachráněn Merlin's Hope a zůstal tam, dokud ho moji pěstouni před 5 lety adoptovali. Od té doby se Wash a Cake s rodinou několikrát přestěhovali, ale nakonec se usadili. Opravdu jsem doufal, že po téměř 2 letech hledání tohoto kouzelného „věčného domova“ mě někdo bude chtít a já najdu rodinu, jakou měl můj nevlastní bratr Wash.

…A pak se to stalo. Jednoho dne, uprostřed týdne, ve středu, kdy se nic zvláštního nedělo, si mě moji pěstouni vyzvedli, vyfotili se se mnou a řekli mi, že se rozhodli, že se se mnou prostě nesnesou. "Jsi doma." DOMOV. Wash a Cake už nebyli mými pěstounskými sourozenci a mí pěstouni už nebyli mými pěstouny. Tohle byla moje rodina! Moji pěstouni, mí přátelé, kteří mě před tolika měsíci vyzvedli z letiště, mě adoptovali 9. ledna jen pár týdnů poté, co mě přivezli k nim domů. Moji rodiče se rozhodli, že chtějí, abych měl nový začátek, ale cítili, že moje jméno mi bylo dáno s láskou a bylo to důležité, a tak mě přejmenovali na Sunshine.

Nyní jsem jednou z domácích koček a máme další pěstouny z Merlin's Hope. Místo jednoho malého kočičího pelíšku v mém dětském pokoji si mohu lehnout na COKOLI kdekoli v domě a také to dělám. Miluji ležení na různých kočičích pelíšcích a gauči a předvádění svého břicha! Také zpívám a mluvím s rodiči, když mi dělají večeři. MILUJU Stellu a Chewy mrazem sušené kuře! Moji rodiče říkají, že se ze mě stala praštěná, zábavná a krásná dívka, ale jsem to prostě já! Chci říct, SAMOZŘEJMĚ dělám legrační obličeje na svou rodinu – mohou být tak zvláštní. Haha! Od ledna jsme také adoptovali pejska Bellu. Moji rodiče říkali, že vždy chtěli velkou fuzzy rodinu – no, tady to máme! Moje rodina sdílí naše obrázky na naší facebookové stránce @RescuedFuzzies (Wash, Cake, Sunshine a Bella). Máma říká, že doufá, že můj příběh pomůže lidem porozumět důležitosti práce se zámořskými záchranáři, aby se kočky, jako jsem já, dostaly do bezpečí. Můj příběh rozhodně není nejhorší! Jsme tak vděční Randě za to, že mě zachránila, a MHRR za to, že se mě ujala a udržela mě v bezpečí. Děkujeme za péči!

******************************************************* ******************************************************* *********
MHRR je dobrovolná 501(c)(3) nezisková záchrana plemene Ragdoll a Ragdoll (dlouhosrsté) se sídlem v severním Texasu. Zaměřují se na záchranu, rehabilitaci a rehoming koček pocházejících z místních útulků, kapitulaci majitelů a zámořských partnerství. Všechny kočky MHRR jsou chovány v soukromých domech. Dary lze provést přes PayPal pomocí odkazu (https://www.paypal.me/merlinshope). Sledujte prosím facebookovou stránku MHRR pro pravidelné aktualizace.