Když byl Woody (můj tříletý pitbull-mix) maličké štěně, jen další z devítiletého vrhu, které jsem pěstoval pro svůj místní útulek, vždy se mu s radostí dostalo lékařské péče (vakcíny, odčervení a dokonce i kastrátská operace!), jak to přišlo s radostnou pozorností veterinárního personálu útulku. Miluje lidi, takže to bylo všechno dobré.
Woodyho přátelský a šťastný přístup k tomu, že se s ním někdo důvěrně pozdraví a zachází s ním, přežil všechny tyto návštěvy, stejně jako mnoho dalších návštěv běžné veterinární nemocnice. Podívejme se... byla tam alespoň jedna nebo dvě návštěvy vakcíny; jeden incident s „nerozvážností ve stravě“ (snědl všechno jídlo, které jsem připravil pro 11 pěstounských štěňat německých dog, poté, co jsem mu už nakrmil večeři); čas, kdy spolkl minitenisový míček kamarádova psa; skoby, které potřeboval na zadních nohách (seknul si zápěstí o něco ostrého v trávě, klouzal po míči); čas, kdy si (většinou) utrhl nehet; návštěva liščího ocasu nebo dvě; podivnou bouli na obličeji, která vyžadovala menší chirurgický zákrok k jeho odstranění... hodně chodil u veterináře! A až do loňského roku byl vždy rád, že může klusat do nemocnice, naskočit na váhu, nechat se kýmkoli vyšetřit a dokonce si jít „do zad“ pro své sponky nebo obvazy nebo injekci „Necháme vás zvracet!“ léky.
A pak onemocněl gastrointestinálním onemocněním, které ho vážně dehydratovalo, a nechal jsem ho přes noc hospitalizovat. Jsem si jistý, že s ním nijak nezacházeli! Ale od té doby, co jsem ho tam ten večer nechal, když ho teď vezmu zpět k veterináři – naposledy kvůli vakcíně proti psí chřipce – se zdráhá vstoupit do nemocnice a v čekárnách a vyšetřovnách se třese a třese.
Začal jsem se pokoušet napravit tuto úzkostnou reakci, zastavil jsem se v praxi, jen jsem ho zvážil a nakrmil ho tunami vysoce hodnotných pamlsků za minutu nebo dvě, co jsme tam. A protože vystrašení a/nebo úzkostní psi mají potenciál kousat, a neobviňoval bych žádného veterináře nebo člena veterinárního personálu, kdyby se cítili bezpečněji při práci na mém velkém, svalnatém psovi, kdyby měl nasazený náhubek, začněte aklimatizovat Woodyho na nošení. Chci, aby to byl známý, posilující zážitek pro případ, že bychom to někdy potřebovali, spíše než neuvěřitelně děsivá věc, která se náhle připoutala k jeho obličeji v případě lékařské pohotovosti.
Ale po práci na článku v tomto čísle o veterinárních praktikách Fear Free (viz strana 6) jsem také jdu povzbudit své veterináře, aby hledali certifikaci Fear Free – a mějte oči na stopkách kvůli certifikované veterinární praxi Fear Free, na kterou bych v případě potřeby mohl přejít. Protože si myslím, že budu potřebovat celý tým lidí, aby Woodyho překonal jeho nově nabyté obavy ohledně lékařské péče. A to prostě není způsob, jak projít životem – zvláště pokud jste náchylní k nehodám jako můj praštěný Woody.
Chování reagující na psa může být pro majitele psa alarmující a frustrující, stejně jako poškozující vztah pes-člověk. Většina z nás adoptuje své psy s nadějí, že se o ně podělíme se zbytkem světa – na procházkách, na rodinných piknikech, na akcích ve městě a někdy na kynologických soutěžích. Není t
Před půl rokem mě někteří bývalí klienti kontaktovali ohledně Indyho, jejich 18měsíčního australského ovčáka, s dotazem, zda bych ho nemohl vzít na internát a výcvik. Táta se chystal opustit zemi na osm týdnů a máma měla plné ruce práce s Indym, vyzývavým batoletem a novým miminkem. Indy byl tím,
