Lucas byl vždy náš nejzdravější pes. (Protože má nejvíce problémů s chováním, myslíme si, že je to spravedlivý obchod!)
Onehdy se začal chovat divně, ne jako obvykle. Když se necítí dobře, sleduje nás jako malý suchý zip na naší noze. Hladí naše nohy a pláče.
Nyní, stranou, je Lucas barfer. V průběhu let viděl tři veterináře a žádný pro to nenašel důvod...jen štěká, obvykle když má hlad.
Celý den se Lucas snažil „jít“, ale prostě to nešlo. Dostal by se do pozice, ale nic by se nestalo. Pak se pozvracel a nebylo to jeho normální štěkání. (Povzdech. Když jsem tu větu napsal právě teď, uvědomil jsem si, že ano, dokážu identifikovat „normální“ barf mého psa. Řekněte mi prosím, že nejsem jediný?!)
To odpoledne pokračoval v přecházení. Neřešil by se. Když začal obcházet náš obývací pokoj, přešel jsem ze starostí do paniky.
Bojím se s ním nadýmání. Je to velký, aktivní chlap. Logicky jsem si měl uvědomit, že to nemůže být nadýmání, protože jeho příznaky nebyly nijak zvlášť akutní a nesouvisely s jídlem nebo pitím vody. Cooper byl navíc v psí školce, takže to nebyla celý den zápasová mánie.
Ale když se John vrátil domů z práce, Lucas se stále nemohl usadit a začal slintat. Zavolali jsme veterináře, který naštěstí souhlasil, že ho uvidí, i když se chystali zavřít.
Jakmile vešel do dveří, udělali rentgenové snímky a našli tuny plynových bublin a... něco. Hrouda něčeho měkkého, ale bez definovaného tvaru. Dala mu léky na zmírnění plynatosti a dala nám dvě možnosti:operaci na místě nebo se vrátit v 8 hodin ráno a zopakovat rentgen. Řekla, že kdyby to byl její pes, počkala by do rána. (MILUJI, když to říkají veterináři. Když to dává smysl, cítím se ze svého rozhodnutí mnohem lépe, když ho uvádějí do kontextu svým zvířatům.)
Rozhodli jsme se tedy počkat. Než odešel od veterináře, dala mu injekci proti nevolnosti na záda.
V tu chvíli byl Lucas – náš bojácný pes reagující na psa – v čekárně s dalšími psy. Technik ho odvedl dozadu na rentgenové snímky a držel ho nataženého a plakal, zatímco dostávali filmy. Dostal prášky, šťouchance a šťouchance. Když mu dávala ránu, dosáhl svého limitu a pokoušel se utéct.
O deset minut později ho John přivedl domů. Vešel dovnitř a první věc, kterou jsem viděl, byla krev zaschlá v zadní části jeho srsti.
Když se vzepjal, píchla ho jehla. Chudák byl nepříjemný, měl podrážděný žaludek a pak se lil krví. Protože jeho žaludek byl stále pod tlakem, nechtěl se uklidnit. Podplatili jsme ho na postel (díky bohu za konzervovaného lososa), zatlačili a – o 10 minut později – to přestalo.
Nechali jsme ho uklidit, zastrčili do postele, pak jsme snědli večeři a usadili se u televize.
Každých pár minut jsme ho kontrolovali v jeho posteli.
A ten malý bubák... Po příšerném, stresujícím a bolestivém dni vrtěl ocasem v nepatrných záblescích pokaždé, když jsme ho kontrolovali.
I když se cítil hrozně, byl celou dobu tak sladký. Další lekce, kterou si od svých psů vzít…
(Mimochodem, druhý den byl na rentgenu úplně v pořádku. Řekla, že to mohl být kus jídla, který tam fermentoval – kdo ví – nebo že byl ve stresu nebo tak něco, co může způsobit jejich žaludek dočasně přestal fungovat. Byla to zvláštní situace, ale naštěstí to dopadlo dobře.)
Je zbytečné si stěžovat na nespravedlivý život. Je to jednoduchá, neúprosná pravda o životě. Během několika posledních dnů Lucas na přední levé noze mírně kulhal. Lucas často kulhá, protože jeho zadní boky jsou tak špatné, takže bylo pozoruhodné, že to bylo na přední straně. Samozřejmě, že byl v ps
Emmett a Lucas měli dnes velký den. Naše město navštěvuje trenér služebních psů z Utahu a přihlásili jsme kluky na dvoudenní školení klikr, agility a pokročilé poslušnosti. Trénink se konal na farmě – poprvé, co byli kluci na farmě! Bylo úžasné mít široce otevřený, plně oplocený prostor, kde mohli b
