Proč nemohu soudit každého, kdo se vzdal domácího mazlíčka

Nesoudím každého, kdo se vzdal domácího mazlíčka – také jsem to udělal.

Vsadím se, že to alespoň trochu změnilo tvůj názor na mě a na to, jaký bych mohl být majitelem domácího mazlíčka. Ale prosím čtěte dál, než budete soudit.

Konverzace, které vedeme o odevzdání domácího mazlíčka

Nevím, co se v poslední době děje, ale proběhlo obrovské množství diskusí o tom, že se majitelé vzdávají svých mazlíčků. Znáte ty, o kterých slyšíme, že ‚vzdal svého psa kvůli alergii.‘ A ano, moje první reakce je taková, že si říkám ‚to bych nikdy neudělal‘ nebo ‚to je hrozné‘, ale pak si vzpomenu na den, kdy jsem sám čelil tomuto dilematu.

Všechny konverzace, které jsem viděl, bývají s partou lidí, kteří se zabývají obranou zvířat, a obvykle skončí tak, že 99 % lidí dospěje k závěru, že odevzdání domácího mazlíčka =zlý člověk.

A i když nerad slyším spoustu výmluv, které lidé používají k tomu, aby se vzdali svého mazlíčka, byl jsem na druhé straně. Nejsem ochoten automaticky přirovnávat každého majitele, který se vzdá mazlíčka, za čisté zlo.

Před lety jsem se musel vzdát svého vlastního psa a je to něco, co mě pronásleduje dodnes. Ale pokud jde o rozhovory, které vedeme o odevzdání domácího mazlíčka, jsou to lidé jako já, kteří mlčí. Nesdílíme své vlastní příběhy, ale možná bychom měli.

Při práci se záchranáři a úkryty jsem viděl obě strany problému. Viděl jsem majitele, jak se vzdávají svých psů ze směšných důvodů, jako například „rozkousal mi závěsy“, ale viděl jsem i ty na druhé straně. Majitelé, kteří zoufale touží po pomoci, ti, kteří žádají o pomoc, a ti, kteří jsou ochotni zkusit cokoli, co je v jejich silách, aby si své mazlíčky udrželi.

A ano, slyším mnohem více příběhů o majitelích, kteří vzdávají psy ze zdánlivě hloupých důvodů, spíše než o těch, kteří zoufale hledají pomoc. Všichni děláme. A věřím, že právě to je důvod, proč si často myslíme ‚jaká strašná lidská bytost‘, jakmile se řekne slovo kapitulace.

Ale pak jsou tu lidé jako já, jeden z těch ‚zlých lidí‘, které stále pronásleduje vzpomínka na to, že se museli vzdát mého psa.

Čas, kdy jsem musel odevzdat svého vlastního psa

Když mi bylo 12, přišli jsme o dům při požáru. V té době jsem žila se svou matkou a naším psem Joeym. Nebyl to jednoduchý požár typu „shořela garáž“, byl to požár „váš dům je zničený“. Stalo se to uprostřed noci a strach z uvěznění v hořící budově je pocit, na který nikdy nezapomenu. Naštěstí se nám všem podařilo uniknout oknem.

Jediné pozitivum na celé situaci bylo, že mě místní noviny nazvaly hrdinou, že jsem nás všechny dostal včas ven. Takže to alespoň znamenalo, že jsem nemusela všem ve škole vysvětlovat, proč budu příštích 6 měsíců nosit špatně padnoucí tepláky.

Bylo mi 12, takže mnohé detaily ohledně pojištění a podobně mi byly naprosto cizí. Co vím, a pamatuji si to docela živě, je to a najednou jsme s matkou a naším psem Joeym už neměli místo, kde bychom mohli říkat domov.

Takže jsme tam byli, moje matka a já a náš malý Lab mix Joey. Bez domova, bez peněz a bez ponětí, co dělat. Moje máma si musela udržet práci a já musel chodit do školy. Přes den jsme ho neměli kde chovat a neměli jsme nikoho, kdo by byl ochotný se o něj postarat. Bylo tedy učiněno rozhodnutí vzdát se ho.

Lhal bych, kdybych řekl, že mě to dodnes neroztrhá, když vím, že jsme se museli „zbavit“ našeho milovaného psa. Platí a jsem si jistý, že vždy bude. Ale bohužel se někdy něco stane a není jednoduchá cesta ven.

Ne každý má peníze na to, aby si šel koupit nový dům. A ne každý má přátele rodiny, kteří jsou ochotni vzít vás a vašeho mazlíčka k sobě na x množství času. Ne každý má peníze na zaplacení stravování. Ne každý má schopnost čekat a hledat místo, které je cenově dostupné a ochotné přijmout velkého psa.

Teď byl Joeymu asi rok, když se to stalo, a byl to takový šťastný pes. V srdci jsem věděla, že ta správná rodina přijde a bude ho milovat stejně jako my – ale to mi to neulehčilo. Byla to malá útěcha při traumatu ztráty domova i psa ve stejný týden.

Nakonec jsme vzali Joeyho do Michigan Humane Society pod příslibem, že budeme muset najít plán B, pokud nakonec nebude přijat. Ale k mé úlevě (a smutku, když jsem si uvědomil, že je opravdu pryč) byl o dva dny později adoptován.

Proč nemohu soudit každého, kdo odevzdá domácího mazlíčka

Někdy lidé končí se psem s vážnými problémy s chováním. Někdy se dějí hrozné věci, které nemůžete ovlivnit, a postarat se o sebe a své mazlíčky už nemusí být proveditelné.

Takže i když rozumím negativním reakcím na spoustu hloupých důvodů, proč se lidé vzdávají svých mazlíčků, jsem opatrný, abych všechny, kdo to udělali, hodil do jednoho pytle.

To je důvod, proč nikdy neuvidíte, jak říkám věci jako „kdokoli se vzdá domácího mazlíčka, je bezcitný“. Byl jsem tam, udělal jsem to a neberu to na lehkou váhu.

Nechápejte mě špatně – věci jako „můj pes mi rozkousal dveře, takže se ho zbavuji“ nebo „vzdáváme se našeho starého psa, protože jsme si pořídili štěně“, a ty mě opravdu štvou. Ale také vím, že na každých 10 příšerných příběhů, které slyšíme o odevzdání zvířat, jsou takové, jako je ten můj, z těch, kteří jsou do zasrané situace nuceni, místo aby si ji zvolili.

Ale o těchto příbězích neslyšíme, nejsou to ty, které se sdílejí jako blázni, slyšíme jen o těch špatných.

Takže když vidím všechny ty rozhovory o odevzdání domácího mazlíčka, mám tendenci číst a držet jazyk za zuby, ale nemůžu si pomoct a divit se, že jsou tu další jako já, kteří najdou komentář „každý, kdo se vzdává mazlíčka, je zlý“ trochu zraňující. Pokud ano, je to pro vás – chci, abyste věděli, že si nemyslím, že jste zlí. Byl jsem v situaci, kdy jsem musel učinit toto srdcervoucí rozhodnutí, a není to něco, co bych přál nikomu jinému.

Chápu, že odevzdání domácího mazlíčka je ožehavé téma, a chápu, že přelidnění útulků je hrozné. Ale také chápu, že jsou tu někteří lidé, kteří se museli ze závažných důvodů vzdát domácího mazlíčka.

Takže i když nesnáším, když slyším o psech, kteří jsou odevzdáváni, stejně jako kdokoli jiný, nemohu je jen tak automaticky soudit. Několik z nich je pravděpodobně jako já. Lidé, které by nikdy nenapadlo něco takového udělat, pokud by se nestalo něco, co je mimo jejich kontrolu, nebo něco, co skutečně nemohou opravit.

Stále mám noční můry o tom požáru a stále se probouzím se slzami v očích, když myslím na svého drahého malého Joeyho. Není to něco, co bych chtěl znovu prožít, ale některé události jen tak nezmizí, bez ohledu na to, jak moc si to přejeme.

A lhal bych, kdybych řekl, že mě to ani trochu nezranilo pokaždé, když vidím komentáře „Nikdy bych svého psa nevzdal“ nebo „ti lidé jsou bezcitní“. Chápu, odkud tyto komentáře pocházejí, ale mějte na paměti, že existují pádné důvody, proč se vzdát domácího mazlíčka.

Skutečnost, že jsem jedním z těch „bezcitných lidí“, kteří se vzdali domácího mazlíčka, mě trápí. Ale komentáře samotné nejsou to, co opravdu bolí, jsou to vzpomínky na ztrátu Joeyho, to je to, co mi opravdu láme srdce. Často na Joeyho myslím a můžu jen doufat, že skončil v domově, který ho miloval stejně jako my.