Oslava mých hadrů

Právě teď pláču, protože jsem právě dokončil vzkaz tátovi. Minulý rok, po dni D (den smrti – dnes před rokem), jsem adresoval dvě poznámky – jednu tátovi a jednu mámě. Chtěl jsem jim napsat „děkuji“ poznámky pro mé Hadry.

Ale nestihl jsem je. Vozil jsem je s sebou rok – dokonce jsem je vzal do Albuquerque (loni v létě jsem tam byl na šest týdnů), ale stále jsem je nestihl.

Pro ty z vás, kteří nevědí... když jsem v 7 letech projevil zájem o kočku Ragdoll, moje matka a otec mi řekli, že můj otec je alergický na kočky. Tohle byla ale naprostá kravina. Můj táta vlastně nemohl vystát kočky a řekl mámě, že žádnou doma nechce.

Člověče, jak se časy změnily! Ale moje máma mě slyšela znovu a znovu prosit o ragdolla. Moje teta Nicky měla neuvěřitelného Ragdolla – jednu z nejúžasnějších kočiček, jaké jsem kdy viděla – jmenovala se Halston – a já jsem vždycky chtěla jít do domu tety Nicky za Halstonem. Byl to nejúžasnější kocour. Mohli byste k němu jít, přiložit mu tvář k obličeji a požádat ho o polibek. Lízal by tě, stejně jako psa! Myslel jsem, že to bylo tak legrační, protože jeho jazyk byl tak divný (jako brusný papír, jak všichni víme).

Opravdu nemůžu uvěřit, že je pryč. Chtěl jsem dnes napsat o jeho procesu umírání. Myslím, že mi to pomůže uvolnit více a také pomůže těm z vás, kteří nezažili selhání ledvin. Také bych ocenil, když jsem si něco takového přečetl, když tím Rags procházel, protože jsem opravdu chtěl vědět víc.

Selhání ledvin každé kočky je samozřejmě jiné. Byl jsem varován, že Rags v prosinci 2008 nezbývalo příliš mnoho času. Ve skutečnosti si myslím, že to bylo 23. nebo 22. prosince a můj vánoční dárek byl informován, že Rags má MAXIMÁLNĚ 2 týdny života. Páni, to bylo úžasné. NE.

Vzhledem k tomu, že víte, že zemřel 30. března, víte, že žil mnohem déle než 2 týdny, ale dobrý bože byl jsem vyděšený. Nikdy jsem nevěděl, že dokážu tolik plakat. Nafotil jsem ho hodně, protože jsem věděl, že už mi nezbývá moc času.

Styděl jsem se je sdílet loni touto dobou, protože ztrácel tu krásnou jiskru v očích, a já jsem to věděl a nechtěl jsem to sdílet. Ale teď si uvědomuji, že to bylo to, co to bylo.

Takže asi před 3 lety letos v srpnu jsem dal výpověď na plný úvazek a začal jsem pracovat z domova. Pokusil jsem se prodat nějaké multi-level marketingové kecy a brzy jsem si uvědomil, že to není to pravé. Přešel jsem na webovou stránku o ovoci, ale svou skutečnou vášeň jsem našel na této stránce. Také jsem se snažil udělat velké rozhodnutí o své Gravesově chorobě – zda ​​si odstranit štítnou žlázu nebo nedělat radioaktivní jód. Ani jedno, chtěl jsem to udělat. Můj štědrý otec mi nabídl, že mě finančně podpoří, zatímco se budu snažit vyřešit své problémy s nemocí a když jsem se postavil na nohy pro své nové webové stránky.

Proto jsem měl NEUVĚŘITELNÉ ŠTĚSTÍ být doma s Rags den co den. Určitě bych přišel o práci, kdybych ji měl, když Rags umíral – protože bych byl každý den nemocný.

Během té doby jsem byl totální a úplný nepořádek. Jsem velmi úhledný a čistotný člověk a můj dům vypadal, jako by vybuchla bomba. Moje dny byly pohlceny Rags a to je vše, co jsem chtěl, aby byly pohlceny. Jediná napůl zdravá věc, kterou jsem dělal, bylo cvičení třikrát týdně. Když jsem se vrátil domů, šel jsem a našel svého malého kamaráda (obvykle ve sklepě – jeho místa na spaní se měnila téměř po 2 týdnech – moje teta mě varovala, že když se zvířata blíží smrti, spí v nejneobvyklejším prostředí skvrny a vyměňte je) a vezměte ho ven. Miloval dýchat čerstvý vzduch a nasávat sluneční paprsky... a já jsem ho rád pozoroval.

Našel jsem na těch nejpodivnějších místech – uvnitř kbelíku s mopem, který byl plný čistých hadrů na úklid. Také jsem ho našel za mým stolem a ve skříních. Bylo to také děsivé (když jsem ho nemohl najít), protože jsem si myslel, že ho najdu mrtvého. Nejsem si jistý, co by bylo horší, najít ho mrtvého nebo ho položit. Myslím, že oba jsou svým způsobem stejně hrozní. Ke konci – zhruba minulý měsíc, měl Rags v mé skříni v mé kanceláři v přízemí dům pro kočičky. Jak můžete říct, měl jsem po obou stranách bednu a jídlo vyvýšené knihami. Nechtělo se mu moc hnout z postele, tak jsem mu udělal co největší pohodlí. Posledních pár dní se nedostal do své bedny – proto ty ručníky na ochranu koberce.

Věděla jsem, že byly dny, kdy se nechystal jít ven, ale věřím, že moje povzbuzení ho přimělo žít tak dlouho, jak žil. Nežádal jsem ho, aby vydržel. Řekl jsem mu, že budu připraven, až bude připraven on, ale věděl, že nejsem, a proto čekal. A člověče, čekal. Mluvil jsem s komunikátorkou o zvířatech, Lindou Trent, během celých 3 měsíců extravagance a řekl jí, že ho naštvalo, že mi veterinář řekl, že má dva týdny života, protože měl na starosti, kdy chtěl zemřít. ne ona. Musím milovat kočky!

Brali jsme Rags na procházky a já ho držela, jak jsem jen mohla. Rags řekl Lindě, že se mu líbí venku, a oceňuje, že jsem ho vzala ven, a líbilo se mi, že jsem s ním zůstala venku, protože si nebyl jistý, jestli bude mít výdrž, aby s něčím bojoval (Rags strávil mimo celý život jen jednu noc – takže si nejsem jistý, kde se to vzalo). Zůstal jsem však blízko něj a dovolil mu, aby si udělal čas na projížďku po dvoře. Obvykle prošel po obvodu a pak se chtěl vrátit dovnitř.

Plavba po obvodu mu také pomohla projít vnitřnostmi. Musel jsem mu dávat tekutiny (50 ccm dvakrát denně) a také klystýr asi každé 3-4 dny v závislosti na tom, jestli sám šel na číslo 2. Uvědomuji si, že většina lidí by to neudělala, ale on projevil vůli žít a nemohl jsem ho porazit, když tu vůli stále projevoval.

Jedl kombinaci dětské stravy a mokré stravy. Nechtěl jsem, aby měl další suché jídlo, protože mu selhávaly ledviny, takže jeho ledviny vysychaly a já jsem nechtěl, aby ještě více vysychaly.

Zeptal jsem se Lindy, jestli ho něco bolí. Ptal jsem se na to často. Pravděpodobně jsem s Lindou mluvil každých 10 dní. Vždy jí říkal, že je slabý, ale netrpí bolestí. Věřil jsem tomu. Věřil jsem tomu, protože nikdy nevypadal, jako by ho něco bolelo. Kdyby měl bolesti, položil bych ho.

Jedním z jeho podivných spacích vzorů bylo, že chtěl být mezi mnou a mým počítačem. Seděl by u mých nohou (foto výše) a chtěl by se zvedat a sedět mezi mnou a klávesnicí. Můj počítač a stůl jsou v mém sklepě a ve skutečnosti se mnou přestal spát úplně. Když jsem se Lindy zeptal, proč to dělá, řekl jí, že nechce zemřít v mém pokoji. Myslel si, že to pro mě bude špatná vzpomínka. Nenáviděl jsem to. Nenáviděla jsem, že už se mnou nebude spát… ale řeknu vám, určitě mi pomohlo, když jsem šel spát 30. března. Nespal se mnou dva měsíce, takže jsem si na to zvykl.

V posledních dnech, kdy byl Rags naživu, mu přestaly fungovat zadní nohy. Nedokázal se udržet na zadních nohách, a když to nedokázal s předními, věděl jsem, že je čas.

Byla neděle a já jsem to nečekal, tak jsem to neplánoval a navíc, kdo to chce plánovat! Chtěl jsem, aby ho Dr. Gloor z KC Cat Clinic odložil, protože jsem věděl, že ji respektuje a také se mi líbí. Má podobné pocity/myšlenky o smrti a reinkarnaci jako já, takže mi to pomohlo se přes to dostat.

Musel jsem toho dne zavolat každému Gloorovi v telefonním seznamu. Žádná z nich nebyla ona (později jsem zjistil, že Gloor je její rodné jméno a v telefonním seznamu je uvedena pod jménem svého manžela). Tak jsem se rozhodl, že protože jsem ji nemohl chytit, že je to znamení, že to není ten den.

Takže jsem věděl, že to udělám v pondělí. Fuj. Zbytek toho nedělního dne byl tak strašně hrozný. Plakala jsem a plakala a říkala jsem mu, jak moc ho miluji, a děkovala mu za všechen čas navíc, který mi dal, abych se rozloučil. Tu noc předtím jsme ho vzali o půlnoci na procházku a on jen vydal takové ubohé mňoukání. Nevím, jestli ti děkovali, nebo jestli ho to bolelo, ale přišlo mi v pořádku vzít ho na procházku.

Myslím, že jsem konečně usnul ve 4 ráno. Požádal jsem Billa (mého přítele, se kterým žiji), aby okamžitě v 8 hodin ráno zavolal na KC Cat Clinic a řekl jim, co se děje a že chci, aby to udělal Dr. Gloor. Samozřejmě, že v ten den měla přijít až v 10:30, takže jí zavolali domů a ona řekla, že přijde v 9:00.

Takže kolem 8:30 jsem popadl Ragse a zabalil ho do ručníku. Bill nás odvezl k domu mých rodičů, kde jsme nasedli do auta mého táty (naneštěstí byla moje máma mimo město a opravdu, opravdu naštvaná, že tam nebyla) a můj táta, Bill a já jsme jeli na KC Cat Clinic. Požádal jsem svého otce, aby jel kolem domu, ve kterém jsem vyrostl (a ve kterém vyrostl Rags) a Raggies měl jemné, sladké mňoukání a celou cestu tam cítil vzduch (měl jsem stažené okno).

Když jsme tam dorazili, zjistili jsme, že na autě doktorky Gloorové praskla pneumatika, takže recepční odjížděla pro ni. DRŽET ho to v čekárně a čekalo, až ho položí. Ach můj bože, to bylo hrozné!

Dr. Gloor konečně dorazil a šli jsme do pokoje. Zeptal jsem se jí, co to bylo za proces a jak by reagoval fyzicky. Nejprve mu dají lék proti bolesti a poté „smrtící šťávu“, jak tomu rád říkám. Bál jsem se ho vidět mrtvého. nechtěl jsem. Zeptal jsem se jí, jestli ho mám držet, nebo jestli ho mám položit na stůl. Můj bratr mi připomněl, jak držel jednoho z našich psů a jak její hlava ochabla, jakmile byla mrtvá, a z toho se mi udělalo špatně, tak jsem se rozhodl, že ho položím na stůl a uvidím, jestli mu to nevadí. Zdálo se, že je s tím v pohodě, tak jsem ho hladil, zatímco mu dávali lék proti bolesti.

Odešli z místnosti, když jsme se rozloučili (což jsem mu říkal znovu a znovu po dobu 3 měsíců), a pak (Dr. Gloor a technik) se vrátili se „smrtící šťávou“. Fuj. Požádal jsem ji, aby počkala, než mu to vloží do žíly, protože jsem mu chtěl dát tři polibky (jeden pro mě, jeden pro mou mámu a jeden pro mou sestru Amy – která byla s mojí mámou!). Řekl jsem tátovi a Billovi (kteří byli v pokoji, že mu dám ty tři polibky a pak odejdu z pokoje). Můj táta plakal a zeptal se mě, co chci, aby udělal, a já jsem mu řekl, že je vítán, že udělá vše, co potřebuje, aby se rozloučil, a že se s ním setkám venku.

Tak jsem mu dal polibky (lék proti bolesti ho přiměl chovat se jako v hlubokém spánku a jeho dech byl v tu chvíli velmi mělký) a odešel jsem z pokoje, vyšel ven a zavolal mámě, abych jí řekl, že je pryč.

Dost šílené, ten den jsem měl opravdu dobrý den. Bylo úlevné vědět, že už nebojuje. Byla to úleva, když jsem věděl, že odešel na místo, kde si myslím, že se znovu cítil dobře. Taky se mi ulevilo. Dávat malému koťátku tekutiny, klystýry a neustále se o něj bát je spousta práce.

Měl jsem také to štěstí, že jsem vzal Caymuse a Murphyho zpátky k sobě domů na týden. Moje máma řekla, že bych je mohl mít týden poté, co Rags zemřel. Svatá dobroto! Byla jsem za ně moc vděčná. Věděli, že jsem smutný a poskytovali skvělou společnost. Protože byli mladí a zdraví, také mi to připomnělo, jak byl Raggies nemocný a slabý. A jak všichni víte, Caymus je můj oblíbený žijící ragdoll, takže kdykoli s ním budu, vždy uvítám.

Stále na své Raggies myslím každý den. Navždy ho budu nosit ve svém srdci. Děkuji, že jste mě nechali mluvit o jeho posledních měsících, dnech a hodinách.