Dostal jsem nádherný pozdní vánoční dárek v roce 1998. Vzal jsem si domů postarší kočku z humánní společnosti (nikoli útulku, kde jsem se nezabíjel), kde jsem byl dobrovolníkem. Merlin, dříve pojmenovaný Pinocchio, pojmenovaný po mé oblíbené artušovské postavě, se ukázal jako mix Ragdoll (což jsem se naučil až mnohem později, když jsem začal zkoumat toto úžasné plemeno). Merlinovi bylo mezi 9 a 12 lety, když jsem ho oficiálně adoptoval den předtím, než měl být utracen. Bohužel přišel s řadou zdravotních problémů způsobených zanedbáváním jeho předchozích majitelů. Museli jsme mu odstranit téměř všechny zuby, praskl mu jeden ušní bubínek kvůli ušním vřídlům, měl vážnou podváhu a trvalé problémy s ledvinami a játry, které nakonec způsobily jeho smrt. O několik tisíc dolarů později mi můj veterinář řekl, že je tak zdravý, jako kdy bude.
Merlin byl chlapec s tuleními rukavicemi s tím nejúžasnějším stylem. Často jsme mu říkali Sean Connery, protože se vplížil do místnosti s tím pohledem Seana Conneryho a svým velkým modrýma očima vám dal „vzhled“. Každý, zvláště já, by se při tom pohledu roztál.
Tato něžná, moudrá kočička se stala nejen naším rodinným maskotem, ale i středobodem naší rodiny. Byl to on, kdo vzal všechny nové kočky pod svá křídla a naučil je pravidlům. Vychoval koťata, která jsem rychle adoptoval:Lyonesse, Taliesina, Aslana a Gypsy Rose. Jeho bída a jeho jemná, nevzrušená povaha rychle způsobily, že jsem se stal lepším člověkem. Po smrti mého nevlastního otce v roce 1991 jsem ztratil pocit sounáležitosti i soucit. Merlin mě donutil patřit. Udělal z mých koček rodinu, mou rodinu. Naučil mě být soucitný. Naučil mě znovu milovat.
Mohl to být starší muž, ale byl to do značné míry kotě v tom smyslu, že by honil péřovou hůlku, dokud jsem (ne on) nedal; mluvil se mnou, abych pustil ven (na terasu) tím, že řekl (nedělám si legraci) „OWWWTTTTT“; naučil Taliesina, jak lovit, když jsme zjistili, že náš nový dům je zamořený štíry; každou noc spal s hlavou nad mým srdcem.
Měli jsme štěstí, že jsme měli Merlina v našich životech čtyři nádherné roky a nikdy těch let nebudu litovat. Jen bych si přál, abychom měli víc. Zemřel 6. listopadu 2002 a myslel jsem, že mi pukne srdce, ale místo toho jsem použil jeho příklad k oficiálnímu vytvoření záchrany jeho jménem:Merlin’s Hope Ragdoll and Maine Coon Rescue. Takže i devět let po své smrti Merlin stále zachraňuje životy, stejně jako zachránil můj.
Děkuji, Merline, a prosím, počkejte na mě u Rainbow Bridge.
Zde je příběh Smellypoo. Po absolvování vysoké školy a konečně samostatném bydlení jsem se rozhodl pořídit si vlastní kočku. Zkoumal jsem různá plemena a chtěl jsem se informovaně rozhodnout. Ragdollové zněly perfektně – velký chlupatý milující společník! Našel jsem chovatele ve svém tehdejším státě
Rufusi...co můžu říct. Po tvém článku o spřízněných duších Rags jsem se začal více zajímat o to, abych ti dal vědět, že nejsi sám se svou spřízněnou duší se svým furbabem. Rufus se možná nenarodil, aby byl můj, ale rozhodně do role vyrostl, stejně jako já. Vyzrál z předčasného odloučení (alespoň p
