Jednoho dne mi zavolal můj kamarád chovatel a zeptal se, jestli bych brzo nezajel a nenafotil vrh osmi koťat ragdollů k jejich prvním narozeninám. Jak se to stalo, mohl jsem se tam dostat o několik dní dříve. Když jsem dělal první sérii fotek, byly jim čtyři týdny. Byl tam jeden malý chlapec s modrými rukavicemi, který mě neustále sledoval očima, když jsem se pohyboval, abych získal lepší úhly pro obrázky. Často se snažil dostat z koše. Všichni jeho sourozenci vypadali spokojeně, že zůstanou v koši a budou si hrát nebo spát. Ale tento malý chlapec pokračoval ve svých dovádění, odhodlaný získat mou plnou pozornost.
Zvedl jsem ho a pár minut jsem ho držel a on mi okamžitě usnul na klíně. Po a
krátký spánek, dal jsem ho zpět do koše se sourozenci.
Potom, když bylo těmto koťatům šest týdnů, jsem se vrátil, abych udělal další snímky. Jeho chovatelka přestěhovala jejich hnízdo do jiné místnosti, a zatímco mi šla pro některá koťata, najednou se tu objevil ten malinký modrý pruh, běžící tak rychle, jak by jeho nožičky šly, a šel mi vstříc. Slyšel můj hlas, běžel touto dlouhou chodbou a zastavil se u mých nohou, podíval se mi do očí a zamňoukal na mě. Samozřejmě jsem neodolal, tak jsem ho zvedl a šel zpátky tam, kde byli jeho sourozenci. Ale celé odpoledne nebyl spokojený s tím, že může být jinde než se mnou.
Mohl jsem se vrátit, když jim bylo osm týdnů. Když jsem vešel do předních dveří a mluvil s přítelem chovatelem, tento malý modrý chlapec seskočil z kočičího stromu a běžel za roh tak rychle, že mu zadní nohy vyklouzly zpod něj. Znovu se postavil na moje nohy, zastavil se, podíval se na mě a promluvil na mě. Bylo to, jako by říkal:„Kde jsi byl? Čekal jsem na tebe."
To odpoledne jsem dostal spoustu fotek jeho a jeho sourozenců. Ale vždy tam byl přímo u mých nohou. Poté, co jsem skončil s focením a na pár minut se posadil, přišel ke mně a vyšplhal mi po nohavici, uvelebil se mi na klíně a hned šel spát. Asi po 30 minutách se na mě jeho chovatel usmál a řekl:„Vypadá to, že vás koupil a zaplatil tento malý modrý chlapec.“ Ano, ukradl mi srdce.
A protože se vždy chtěl vyfotit, pojmenoval jsem ho Kodak Moment.
Kodak se pro mě stal chovatelem. I když pro mě měl jen pár vrhů, vytvořil některé z mých oblíbených královen. Vytvořil nádherná koťátka a všechna měla tak krásné, výrazné, modré oči.
Kodak byl skvělý táta svých koťat. Rád si s nimi hrál a dokonce si lehl a nechal je předstírat, že ho kojí. On a jedna dcera, Halle, byli často takto viděni. Mnohokrát jsem viděl, jak Kodak praštil Halle tak, aby ji srazil k zemi, pak se vedle ní s bříškem zvednutým svalil a ona ho začala kojit. Celou dobu se mu nohy hnětly jako kočka.
Kodak miluje česání pravděpodobně víc než kterákoli kočka, kterou jsem kdy poznal. I dnes se občas přede mnou bouchne hlavou dolů a nepohne se, dokud nedostanu hřeben. Mnohokrát jsem si myslel, že jeho kůže může bolet i z toho, že jsem ho tolik a tak dlouho česal. Pokaždé, když jsem se pokusil přestat, skočil mi před ruce a znovu se zhroutil. Celou dobu se mnou také mluví.
Kodak si opravdu myslí, že je králem naší domácnosti. Dokáže být poněkud náročný, kdykoli něco chce. Opravdu vám také dává vědět, co chce. Miluje mluvit a bude hlasitější a hlasitější, když se ho pokusíte ignorovat. Je to tak zábavné.
Kodak je světlem mého života už jedenáct let. Je to takový zvláštní Ragdoll.
Kaluha (nebo Kaluha Baluha, jak mu říkám) k nám přišel letos v létě (2011), když se jeho majitelé museli odstěhovat z USA a nemohli si dovolit vzít s sebou své čtyři kočky – Wrigley, Sam, BaileyGirl a Kaluhu. Když jsem potkal majitelku s kočkami, které seděly na zadním sedadle a dívaly se na mě, oka
Ahoj, seznamte se prosím s Mulsanne. Je to 2letý ragdoll s modrými rukavicemi, kterého jsme dostali od Dr. Jen’s Ragdolls v oblasti Chicaga, když byl ještě malé koťátko. Od té doby, co jsme ho adoptovali, dělá radost každý den. Rozesmívá nás každý den svými kočičími dováděním! Pro každého, kdo neum
