Boston – Ragdoll týdne

Jmenuji se Kimmy a žiji v San Diegu v Kalifornii. Je mi 23 let a celý život jsem měl kočky – převážně himálajské plemeno. Když jsem se po absolvování střední školy v 18 letech odstěhovala z domu svých rodičů, věděla jsem, že chci vlastní kočku. Hodně jsem pátral, jaké plemeno kočky chci, a narazil jsem na Ragdolla. Přitahovaly mě jejich poslušné rysy a uvolněná osobnost a věděl jsem, že je to plemeno pro mě, a okamžitě jsem hledal chovatele v mém okolí.

Našel jsem chovatele hodinu od mého bydliště s názvem Beach City Rags v Dana Point, CA. Když jsem jí zavolal, řekla, že jí zůstal jeden 12týdenní velmi sladký chlapec, kterého popsala jako „kaše“ s úžasnou osobností, poslala mi fotky a já jsem se zamiloval! Té noci jsme jeli s mým snoubencem Tylerem v domě chovatelů a tam byl ten nejrozkošnější, nejhezčí kocour, kterého jsem kdy viděl. Netřeba dodávat, že jsme ho nakonec vzali domů. To bylo skoro před 6 lety, 8. dubna mu bude šest let. Je to čistokrevný, tuleň, ragdoll s rukavicemi.

Pojmenovali jsme ho Boston. Ani jeden z nás nebyl v Bostonu, jen se mu líbilo jméno a přezdívka „Boss“, protože má rozhodně obrovské ego. Myslíme si, že by mohl být ješitný, protože ví, jak je hezký. Říkáme mu Bossy, Bossy Bear, Boston, Bo-Stan, Stan, Stanley, má spoustu jmen. Sleduje nás všude, kam jdeme, spí s námi, je vždy po našem boku.

Je naprosto veselý, tak moc se snaží být agilní a atletický, ale je to opravdu jen velký blázen a ne zrovna nejkoordinovanější. Boston je extrémně nenáročná kočka, najdete ho rozvaleného záda víc než nahoře na nohou. Beru ho na procházky po našem okolí na vodítku a on to MILUJE. Nikdy se ani nemusel přizpůsobovat postroji nebo něčemu jinému. Když jdou kolem, honí psy, je to trochu trapné. Říkám vám, že si myslí, že je velký střelec. Dostává také náhodné výbuchy energie, při kterých bude běhat tak rychle, jak jen může, po domě, nahoru a dolů po schodech. Někdy si myslíme, že má uvolněný šroub, haha!

Také si rád hraje na schovávanou, a když vás najde, skočí na vás a zvedne přední tlapky, aby je obtočil kolem vaší nohy. Boston miluje své jídlo (Royal Canin), pamlsky (Greenies) a samozřejmě catnip (KONG Natural). Když řekneme "Bostone, chceš večeři?" nebo "Bostone, chceš své Greenies?" vždy bude utíkat tam, kde jsme, a mňoukat a mňoukat, dokud to nedostane. Má úžasnou osobnost. Cítíme se tak požehnáni, že máme Boston, dělá náš život mnohem šťastnějším a zábavnějším. Opravdu je jako naše dítě a milujeme ho víc než cokoli jiného.

Jeden z nejhorších dnů mého života byl, když jsme si mysleli, že utekl. Byli jsme na víkend mimo město v Las Vegas a moje sestra tam chodila jednou denně, aby ho nakrmila/zkontrolovala, a hystericky nám volala a plakala, že ho nemůže najít a možná nechtěně nechala otevřené dveře na terasu. Řekla, že hledala hodiny a hodiny a on nebyl nikde k nalezení. Pamatuji si, jak jsem byl v šoku. Okamžitě jsme se odhlásili z našeho hotelu a jeli 5 hodin zpět domů. Celou cestu domů jsem brečela. Opravdu jsem si myslel, že kdyby se dostal ven, už ho nikdy neuvidíme. V horách našeho sousedství žijí kojoti a slyšíme je pořád. Tyler pořád říkal, že tam MUSÍ být, možná našel nový opravdu dobrý úkryt. Když jsme se po vůbec nejdelší jízdě konečně dostali domů, prohledali jsme dům nahoře a dole a byl pryč. V tu chvíli jsme oba řvali, byl to ten nejhorší pocit. Byla jedna hodina ráno a dohodli jsme se, že se podíváme přes noc, dokud ho nenajdeme. Šli jsme kolem, volali jsme jeho jméno a viděli souseda venčit svého psa, zeptal jsem se:"Viděl jsi vůbec minulý den velkou, chlupatou kočku?" Řekl:"Vlastně ano, viděl jsem dnes ráno kočku sedící na obrubníku u vchodu do čtvrti." To nám dalo malou naději. Šli jsme po okolí bez štěstí, a když jsme se pak vraceli k domu pro další baterku, slyšel jsem Tylera říkat "Ach můj bože, Boston!!!" a přiběhl k nám celý mokrý (celý víkend pršelo chudák dítě) s trávou a blátem nalepeným na srsti. Ulevilo se nám a byli jsme tak šťastní, že ani nedokážu popsat ten pocit, který jsme měli. Zázraky se opravdu dějí! Přivedli jsme ho dovnitř, vzali mu obrovskou misku s jídlem a vodou a on uprostřed podlahy prostě omdlel. Byl vyčerpaný. Usoudili jsme, že byl mimo dům téměř 48 hodin. Následujících pár dní jsme ho neopustili. Byli jsme tak šťastní, že náš chlapeček byl s námi 🙂 Každý den jsem vděčná za Boston a samozřejmě, že nyní máme automatické zavírače na všech našich dveřích. Neprocházet tím znovu!

Jeho fotky dávám také docela dost na svůj Instagram. Uživatelské jméno:kimmyjennings

Zde jsou dvě jeho videa na Facebooku – Video 1, Video 2