9/10/09 – 3/12/18
Jsme POŽEHNANÍ, že jsme milovali kočičku tak dobře, že tě postrádání tak bolí!
Willy Lo-Lo, AKA:
Tuhle měkkou kouli srsti jsem si zamilovala už v listopadu 2009, když jsme si jeli vybrat kotě od chovatele Ragdollů tady v našem domovském státě. Vždycky jsem věděl, že plemeno Ragdoll je to pravé pro mě s těma velkýma modrýma očima, které ti roztaví srdce! Byl to modrý rys dvoubarevný a jméno „Willow“ jsme vybrali kvůli krásné měkké srsti, kterou měl. Za svůj život získal mnoho přezdívek, především „Willy Lo-Lo“ nebo zkráceně „Lo-Lo“, jak by mu moje dcera říkala. V den, kdy jsme si ho přivezli domů, jsme si ho zamilovali a hráli si s ním tak moc, že jsme ho doslova unavili. Spal mi celé hodiny na krku, na klíně mého manžela nebo se schoulil vedle mého syna a dcery. Ten první den jsme se k němu všichni střídali! Willow rychle vyrostl ve velkého chlapce s váhou 16 liber a dokázal prolétnout celým domem při zvuku zvonku, otevírání garážových vrat nebo kdybyste zavolali „pamlsky“! Když ho volali pro jeho speciální lahůdky, trpělivě čekal, až ho pohladím po tváři a políbím na hlavu, než jsem mu trochu vylil na podlahu. Přišel a pozdravil každého, kdo vešel dveřmi. Pokud to byli jeho lidé (naše rodina), byli jste uvítáni tím, že třel dveře nebo zeď a ahoj mňau, pokud to byl někdo jiný, otočil by se a odešel. Kdybyste měli štěstí, mohli byste být dokonce naštvaní! Když byla společnost na návštěvě, musel být v místnosti, aby se ujistil, že jsme v pořádku, protože byl skutečně ochráncem naší rodiny!
Jednou z Willowiných oblíbených dob bylo sedět na slunečnicovém kočičím stromě a pozorovat ptáky venku. Když by se člověk dostal dost blízko, žvatlal by tím nejzábavnějším způsobem, jako by to byl ten ptačí našeptávač, který je dokáže přitáhnout, aby se podívali zblízka! Po všem tom vzrušení si bude muset trochu zdřímnout, protože pozorování ptáků je únavné! Další místo pro pozorování ptáků bylo u našeho jídelního stolu. Museli bychom mít židli odtaženou od stolu a nahoře k oknu, aby mohl sledovat ptáky u krmítek venku. Kdyby židle nebyla přistavena k oknu, kroužil by kolem a mňoukal na nás, dokud jsme nesplnili jeho požadavek, nikdy bychom mu nemohli říct ne! Miloval, když jsme mu otevřeli okno, aby mohl čichat venkovní vzduch. V teplejších měsících jsme otevírali okna a vždy jste ho mohli najít ležet na parapetu a užívat si čerstvý vzduch. Nemohli jsme otevřít okno a on vyskočil a spokojeně se usadil na svém místě.
Někde v linii jeho dospívání si zvolil svůj klovací příkaz. Moje dcera byla tím šťastlivcem, se kterým se rozhodl v noci spát, hned vedle ní na polštáři. Přitulila se k němu, přitiskla se k jeho měkké srsti a spokojeně usnula. Obvykle jste ho mohli najít, jak během dne podřimuje na její posteli a čeká, až se vrátí domů a přitulí se k němu. Ve večerních hodinách nebo o víkendech byl vedlejším hráčem videohry mého syna. Šel dolů do chladné divadelní místnosti v suterénu a ležel na pohovce a dělal společnost mému synovi, když hrál své hry. Byla to taková rutina, že se mu srst hromadila na „jeho“ místě a já jsem ji vyčistil vlhkým papírovým ručníkem a stěrkou do sprchy, což je mimochodem úžasný způsob, jak odstranit kočičí srst z vašeho nábytku! Byla jsem ta, na kterou rád dohlížel, ať už to bylo moje šití, (opravování prasklých stehů a dírek) miloval sledování dlouhých nití, které se vytahovaly každým stehem, který jsem ušila! Kdybych se dostal do šatny na chodbě, abych vytáhl řemeslné potřeby, zvědavě by seděl poblíž a pozoroval mě, jak vytahuji věci, jako by chtěl říct:„Tak co teď, mami“? Skládání prádla bylo společným úsilím. Zeptala bych se ho, jestli nechce pomoci mámě skládat prádlo, když jsem čisté oblečení rozházela po celé naší velké posteli. Vyskočil a ležel tam a pozoroval mě. Nějak jsem se dostal k surovému konci tyče, protože jsem nikdy nedostal žádnou pomoc, ale určitě jsem si užil společnost jako toho, kdo má opravdu rád skládání prádla! Můj manžel byl ten smolař v pořadí klování. I když Willow miloval a chtěl si ho držet a milovat, Willow měla jiné představy, i přes snahu mého manžela ho v nejlepším případě toleroval. Willow ho samozřejmě milovala svým vlastním způsobem a podle jeho vlastních podmínek, byl to „Grumpy Cat“ a „Fat Fhing“ mého manžela.
Willow měl mnoho vokálů a způsobů, jak vyjádřit své potřeby, a měl šílenou povahu. „Hewwow Meower“ byl jeho způsob, jak hledal mámu, když všichni odešli do školy nebo do práce. Jednoho rána, když jsem ospale ležel v posteli, jsem ho slyšel volat, aby mě našel. Uvítalo mě hlasité „hewwow“ (heww-wooah), které znělo jako ahoj! Když nemohl najít toho, koho hledal, zavolal na své „hewwow“, aby vás našel! „Mirror Talker“ byla ta nejpodivnější a zároveň nejzábavnější věc, kterou tato bláznivá kočka kdy udělala! Z jakéhokoli důvodu, známého jen jemu, vyskočil na koupelnové pulty a mňoukal na sebe do zrcadla. Vždy to bylo zvídavé mňoukání, jako by se možná snažil přijít na svůj vlastní odraz. Jen by tam seděl a mňoukal bez zvláštního důvodu. Často přemýšlím, co se dělo v té jeho hlavě, když to udělal! Bylo to určitě zábavné sledovat! To obvykle končilo tím, že se schoulil do umyvadla, aby si zdřímnul. Jak byl starší a mnohem větší, musel vymyslet, jak se vmanévrovat pod kohoutek, aby se vešel do dřezu! Nikdy mi to nepřipadalo moc pohodlné, ale co já vím, nejsem kočka!
Když bylo Willow 6 let, rozhodli jsme se, že si k nám domů přivezeme další koťátko. Tehdy jsem si myslel, že by byl dobrý nápad, aby Willow měla kamaráda na hraní nebo někoho, kdo by mu dělal společnost a s kým se tulil. Když se na to zpětně podívám, Willow tuhle podivnou novou kočičku prostě tolerovala a byla pravděpodobně zvyklá být jedinou kočkou v domě. Trvalo mu hodně času, než si na ni zvykl, protože jí v té době bylo pouhých 5 nebo 6 měsíců, byla tak plná kotěcí energie a hravosti! Zarina, alias „Zizi“ je siamská směs a ta nejsladší holčička všech dob. Její drobné mňoukání jsou prostě vzácné, ale Willow by ti řekla něco jiného. Rychle jí ukázal, kdo je šéfem domu! Jak vyrůstala, hraní se někdy muselo přerušit, protože Willow zapomněla na jeho velikost a hrála si s ní příliš drsně, ale to se změnilo, když Zizi dosáhla dospělosti! Mohli jste slyšet řádění nákladního vlaku naším domem, když hráli skvělou hru na honěnou, dolů po schodech, skrz sklep, zpátky po schodech, dolů na chodbu, do ložnice, zpátky na chodbu, kolem obývacího pokoje a zase zpátky! Zvuky, jak jejich drápy svíraly koberec, když hbitě zatáčely za rohy, když letěli domem, dobrý smutek! Poté, co se celý hullabaloo každý usadil na pozdní ranní spánek, a přestože se nikdy doopravdy nemazlili, leželi velmi blízko u sebe.
Willow ráda okupovala prázdnou krabici, papírový sáček, koš na prádlo, tašku, dřevěný koš nebo otevřený kufr. Trvalo to jen několik sekund, než skočili, jakmile byli na podlaze! Dokonce i jeho nosič, který jsme používali pro návštěvy veterináře, nebyl problém; vešel by přímo do ní, jakmile by se otevřely dveře bedny! Myslím, že zabezpečení menších prostor ho určitým způsobem uklidňovalo. Určitě to během let vytvořilo několik komických a cenných fotografií!
Někde se stalo rodinnou tradicí pořídit si rodinnou fotku před vánočním stromečkem nebo o Velikonocích s Willow a později přidat Zizi. Všichni věděli, že na Štědrý den se očekává pořízení této každoroční fotografie a každý rok jsme se snažili přimět Willow, aby spolupracovala na této fotografii. Netřeba dodávat, že pokud není někdo za objektivem, který upoutá jeho pozornost, tak perfektní rodinnou fotku prostě nezískáte. To se potvrdilo na poslední rodinné fotografii, kterou jsme s ním pořídili, jak můžete vidět z dubna 2017!
Dva dny před Vánocemi 2016 Willow vydala skličující hlasité mňoukání hlasem, který jsme nikdy předtím neslyšeli. Při chůzi začal kulhat, jako by jeho zadní nohy spaly. Spěchali jsme s ním k veterináři a diagnóza se vrátila jako sedlová trombóza, což je krevní sraženina, která se usadí a blokuje krevní oběh do zadních nohou. Dostali jsme dvě možnosti, uspat ho, nebo zkusit injekci heparinu, abychom se pokusili odstranit sraženinu. Dostal injekci heparinu a nějaké léky proti bolesti a přivezli jsme ho domů, aby se zotavil, aniž bychom věděli, jestli to zvládne nebo ne. Dohlíželi jsme na něj a z Boží milosti se do 2 dnů úplně uzdravil! Domluvili jsme si schůzku s odborníkem v této oblasti na rentgenové vyšetření a echokardiogram jeho srdce. Byla mu diagnostikována HCM (hypertrofická kardiomyopatie). Náš veterinář na to navázal a rozhodl se vyzkoušet denní režim dětského aspirinu. Willow vyhodila další dvě sraženiny, dva týdny od sebe, obě byly odstraněny injekcí heparinu, než jsem věděl, že je třeba udělat něco jiného. Udělal jsem rozsáhlý průzkum online a našel jsem lék zvaný Plavix, který jsem přesvědčil našeho veterináře, aby předepsal Willow. Věděl jsem, že náš čas s ním je omezený, ale léky mu poskytly o celý rok déle s námi, čas, kterého jsme si všichni vážili a byli jsme požehnáni, že s ním můžeme být. V březnu tohoto roku (2018) šla Willow na prohlídku k veterináři, protože se choval, jako by si potřeboval odkašlat od koule vlasů a nemohl. Nezdálo se, že by ho něco bolelo, jen se zastavil, přikrčil se a dělal pohyby, aby si uklidil kouli vlasů. Náš veterinář si nemyslel, že jde o chlupy nebo vodu na plicích, ale místo toho si myslel, že Willow může mít nějaké sezónní alergie. Rozhodl se, že mu dá injekci, aby mu pomohl více otevřít dýchací cesty, aby mohl lépe dýchat. Vzali jsme ho domů a asi po 8 hodinách se zhoršil. Věděli jsme, že jeho srdeční choroba si nakonec vyžádá jeho drahocenný život, a protože jsme věděli toto a jeho povahu, rozhodli jsme se ho nechat doma a udržovat ho v co nejlepším pohodlí, a přitom být v kontaktu s naším veterinářem, protože cesta tam Willow strašně stresovala. . Měli jsme injekční stříkačku plnou léků proti bolesti (abychom mu dali injekční stříkačku plnou heparinu pro případ, že by někdy hodil další sraženinu a bylo po normálních ordinačních hodinách), které jsme mu mohli dát, abychom zmírnili bolest. Učinili jsme bolestivé rozhodnutí zavolat do Hospice, abychom našeho milého chlapečka uspali, aby už nemusel dále trpět. Celá naše rodina tam byla až do konce a já jsem se dívala do jeho krásných modrých očí a hladila ho po hlavě a říkala mu, jak moc ho milujeme. Zemřel v pondělí odpoledne v naší posteli, obklopený svou rodinou. Nemůžu ti ani začít říkat, jak moc mi chybí můj milý velký kluk. Chybí mi jeho váha na mé hrudi, když jsem mu masíroval zátylek, uvolnil hlavu až k mému rameni a kulhal. Chybí mi líbání na temeno jeho hlavy, než mu dávám pamlsky, a jeho pozdrav ve dveřích, když přijdu domů. Chybí mi hřmění jeho cvalu pronásledujícího Ziziho domem. Chybí mi, když běží, když mě volají na večeři ("hlad"). Chybí mi jeho ocas přímo ve vzduchu, když prochází chodbou za zvuku dávkovače vody v kuchyni, protože věděl, že jsem blízko jeho pamlsků. Chybí mi vidět ho přituleného k mé dceři nebo synovi. Chybí mi pokaždé, když vytáhnu prsten z nového galonu mléka (byly to jeho oblíbené hračky). Bude mi chybět jeho prosení, abych šel ven na naši palubu, nebo pokaždé, když vytáhnu šicí soupravu a pokaždé, když složím prádlo. Bude mi chybět, až postavíme vánoční stromeček, tak jak by pod ním hned byl (miloval pod ním ležet a vždycky jsme ho kvůli tomu nesnášeli). Bude mi chybět, jak leží na kousku sluníčka, protože vždycky vyhlížel teplo slunečního paprsku přicházejícího oknem. Celá moje rodina se učí vyrovnat se s jeho ztrátou, včetně Ziziho, nikdy to není jednoduché a zahojí to jen čas. Dlouho a usilovně jsem přemýšlela o naší lásce k němu a o tom, co pro nás znamenal. Měl jsem to štěstí, že jsem za svůj život miloval mnoho koček, ale Willow byla jiná, má v mém srdci zvláštní místo a vždy bude. I can summarize by saying this about my sweet big boy, “how BLESSED are we to have loved a kitty so well that missing you hurts so much”! Goodbye my sweet Willy Lo-Lo! You will forever be in our hearts!
Máte kotě nebo kočku Ragdoll? Zvažte odeslání své kočky! Pokyny k odeslání Ragdoll of the Week
Přečtěte si více příspěvků Ragdoll týdne.
Tady je Princey, 19 let. Je to lidská kočka. Můžete ho vidět, jak čeká na mořské řasy na vrcholu nádoby. Moje hospodyně nechala mořské řasy, které koupila, a před 15 lety je spolkla. Je náročný, charakterní a k smrti mě miluje. Má dva domy – jeden na Manhattanu (byt) a v Southamptonu a nenávidí
Maximus Feliciano Ray Maxovi bylo 12 týdnů, když jsem ho koupil. Narodil se 15. září 2016, vyzvedl jsem si ho v lednu 2017. Padl jsem až po uši. Mám celé koťátko, byl to můj vánoční dárek od manžela. Nakonec jsem ho po dlouhé kontroverzi přiměl, aby souhlasil s kočkou. Musel jsem udělat všechny
