Jak to, proboha, už je to deset let, co jsem držel hadry.
27. března (před třemi dny) jsem se vrátil domů z 2týdenní cesty po Velké Británii a Irsku a 15 dní jsem nedržel kočku. Hrubý.
Kočka na fotce nahoře byl můj hadr a on je důvodem, proč jsou zde tyto stránky – proč čtete tento blogový příspěvek a proč toužím držet kočku.
Rags je důvodem Floppycats a dnes před 10 lety jsem se s ním naposledy rozloučil.
Don’t feel bad or sorry for me – Tento každoroční příspěvek je o sdílení pocitů, emocí a důvodů, které stojí za Floppycats, a také o tom, jaký vliv mají tato malá, krásná stvoření na naše životy.
Srdce holčičky na té fotce výše slíbilo Ragsovi, že se podělím o jeho odkaz a pomůžu kočkám žít harmoničtější život s jejich majiteli. Byl to můj nejlepší přítel, můj největší strážce tajemství a jeden z mých největších učitelů.
Více o jeho životě si můžete přečíst zde:Rags’ THE REASON for Floppycats
Když odešel, bylo Ragsovi 19,5 roku. V roce 1989 byl Rags darem pro mě a mé sourozence, když mi bylo 10 let.
Takže mi bylo skoro 30 let, když jsem se rozloučil. Jinými slovy, měl silný dopad na můj život, zvláště během těch znepokojivých let dospívání.
Měl jsem štěstí s Rags – měl jsem spoustu času se rozloučit. Zemřel 30. března 2009, ale v prosinci 2008 mu bylo diagnostikováno těžké selhání ledvin a v prosinci mu dali 2 týdny života. Samozřejmě žil další 3 měsíce. Jak všichni víme (a zažili jsme to s blízkými) v situacích na konci života, kdy odejde, rozhoduje duše, nikoli lékařská diagnóza – věřím, že proto žil Rags dalších 2,5 měsíce.
Byla to dlouhá cesta – takovou, kterou bych za svět nezměnil. Mohla jsem s ním být každý den doma a mluvit s ním o všech svých starostech a obavách – mluvit s ním o tom, jak moc ho miluji, ao každém zavrnění, které mi dal. Řekni mu, jak moc by mi chybělo zasadit se do něj a cítit jeho vůni nebo slyšet jeho předení. Věděl jsem, že jeho tělíčko selhává, takže jsem zvedl jeho tlapu a studoval každý úhel, každý chloupek, nechtěl jsem na to zapomenout. Studoval jsem každou jeho unci, ležel jsem vedle něj celé hodiny.
Bylo mi řečeno, že selhání ledvin není bolestivé – jste jen opravdu slabý. A to je to, co jsem zažil s Rags – fyzické detaily konce jeho života jsem sdílel v tomto příspěvku – Celebrating my Rags.
Dostal jsem mnoho e-mailů od čtenářů, kteří buď nedávno zažili odchod svého mazlíčka, nebo vědí, že se to blíží. Není to zábavný proces, jistě. Ale může to být krásné – krásné, protože důvod, proč to tak zatraceně bolí, je ten, že je milujete a milovali jste je celým svým srdcem a pro mě je to ta krása.
Vzhledem k tomu, že důvodem tohoto webu je Rags – vždy ho ctím dnes a také 8. srpna – jeho narozeniny (a důvod, proč je každý příspěvek zveřejněn v 8:08 na webu – trendu „8“ si všimnete hodně ).
Až umřu, chci být zpopelněn a smísit svůj popel s popelem mých koček – takže dokud se tak nestane, potřeboval jsem místo, kde bych popel Rags „uložil“. Když Rags prošel, chodil jsem na kurzy stříbrnictví a rozhodl jsem se udělat „urnu“ na jeho popel. Nahoře má otisk jeho tlapy a uvnitř jeho popel. Líbí se mi to a sedí na mé římse pod jeho fotkou, samozřejmě.
Někdy může být ztráta domácího mazlíčka zdrcující ztrátou, protože mazlíček je součástí vašeho každodenního života, žije s vámi atd. Vyrobit tu krabici mi určitě pomohlo.
Na zdraví mé Freegie – zabíjel bych, abych měl šanci s tebou znovu žít.
Jak jste se vyrovnali se ztrátou milovaného mazlíčka? Jaké věci jste udělal, abyste truchlil nad jejich ztrátou? Udělal jsi něco zvláštního s jejich popelem?
Jak to, proboha, už je to deset let, co jsem držel hadry. 27. března (před třemi dny) jsem se vrátil domů z 2týdenní cesty po Velké Británii a Irsku a 15 dní jsem nedržel kočku. Hrubý. Kočka na fotce nahoře byl můj hadr a on je důvodem, proč jsou zde tyto stránky – proč čtete tento blogový příspěv
Před více než měsícem jsem měl nečekanou cestu k nouzovému veterináři, Mission Veterinary Emergency &Specialty, s Charliem, mým 10letým tuleňem s hořící kočkou Ragdoll. Vrátil jsem se domů po 2,5 hodině jízdy z domu mých rodičů u jezera. Charlie a Trigg jsou na tu cestu vždy ve svých nosičích v zad
