Každý rok, než si sednu k napsání tohoto příspěvku, vždy přemýšlím, jak jej položit, aby se čtenáři necítili špatně nebo mě nelitovali. O tom to pro mě není. To nehledám – spíše se chci podělit o pocity, emoce a důvody, které stojí za Floppycats a také o vlivu, který tato malá, krásná stvoření mají na naše životy. Dnes před 9 lety jsem udělal těžké rozhodnutí porazit jednu z největších lásek mého života, Rags.
To je důvod, proč dnes čtete tento příspěvek – on je důvodem, proč tato stránka existuje a bude existovat i nadále, pro jeho odkaz. Srdce holčičky na té fotce mu to slíbilo. Byl to můj nejlepší přítel, můj největší strážce tajemství a jeden z mých největších učitelů.
Více o jeho životě si můžete přečíst zde:Rags’ THE REASON for Floppycats Od té doby jsem každý 30. března napsal příspěvek (zemřel v roce 2009). Když odešel, bylo Ragsovi 19,5 roku. V roce 1989 byl Rags darem pro mě a mé sourozence, když mi bylo 10 let.
Takže mi bylo skoro 30 let, když jsem se rozloučil. Jinými slovy, měl silný dopad na můj život, zvláště v těch znepokojivých letech dospívání. Měl jsem štěstí s Rags – měl jsem spoustu času se rozloučit.
Zemřel 30. března 2009, ale v prosinci 2008 mu bylo diagnostikováno těžké selhání ledvin a v prosinci mu dali 2 týdny života. Samozřejmě žil další 3 měsíce. Jak všichni víme (a zažili jsme to s blízkými) se situacemi na konci života, o tom, kdy odejde, rozhoduje duše, nikoli lékařská diagnóza – věřím, že proto žil Rags dalších 2,5 měsíce.
Byla to dlouhá cesta – takovou, kterou bych za svět nezměnil. Mohla jsem s ním být každý den doma a mluvit s ním o všech svých starostech a obavách – mluvit s ním o tom, jak moc ho miluji, ao každém zavrnění, které mi dal.
Řekni mu, jak moc by mi chybělo zasadit se do něj a cítit jeho vůni nebo slyšet jeho předení. Věděl jsem, že jeho tělíčko selhává, takže jsem zvedl jeho tlapu a studoval každý úhel, každý chloupek, nechtěl jsem na to zapomenout. Studoval jsem každý jeho kousek, ležel jsem vedle něj celé hodiny.
Bylo mi řečeno, že selhání ledvin není bolestivé – jste jen opravdu slabý. A to je to, co jsem zažil s Rags – fyzické detaily konce jeho života jsem sdílel v tomto příspěvku – Celebrating my Rags.
Dostal jsem mnoho e-mailů od čtenářů, kteří buď nedávno zažili odchod svého mazlíčka, nebo vědí, že se to blíží. Není to zábavný proces, jistě. Ale může to být krásné – krásné, protože důvod, proč to tak zatraceně bolí, je ten, že je milujete a milovali jste je celým svým srdcem a pro mě je to ta krása. Vzhledem k tomu, že důvodem tohoto webu je Rags – vždy ho ctím dnes a také 8. srpna – jeho narozeniny (a důvod, proč je každý příspěvek zveřejněn v 8:08 na webu – trendu „8“ si všimnete hodně ).
Až umřu, chci být zpopelněn a smísit svůj popel s popelem mých koček – takže dokud se tak nestane, potřeboval jsem místo, kde bych popel Rags „uložil“. Když Rags prošel, chodil jsem na kurzy stříbrnictví a rozhodl jsem se udělat „urnu“ na jeho popel. Nahoře má otisk jeho tlapy a uvnitř jeho popel. Miluju to a sedí mi to na krbové římse pod jeho fotkou, samozřejmě.
Někdy může být ztráta domácího mazlíčka zdrcující ztráta, protože mazlíček je součástí vašeho každodenního života, žije s vámi atd. Vytvoření té krabice mi určitě pomohlo.Na zdraví mé Freegie – zabíjel bych pro šanci s tebou znovu žít.
Jak jste se vyrovnali se ztrátou milovaného mazlíčka? Jaké věci jste udělal, abyste truchlil nad jejich ztrátou? Udělal jsi něco zvláštního s jejich popelem?
Původně publikováno 28. ledna 2010 Toto je jeden z prvních příspěvků, které jsem na tomto webu napsal. Od té doby, co jsem to napsal, mám teď na YouTube videa, která ukazují krev odebírání Charliemu, Caymusovi a Murphymu. Všechny jsem je zveřejnil níže. Kde váš veterinář odebírá krev vaší kočič
Jak to, proboha, už je to deset let, co jsem držel hadry. 27. března (před třemi dny) jsem se vrátil domů z 2týdenní cesty po Velké Británii a Irsku a 15 dní jsem nedržel kočku. Hrubý. Kočka na fotce nahoře byl můj hadr a on je důvodem, proč jsou zde tyto stránky – proč čtete tento blogový příspěv
