Každý rok, než si sednu k napsání tohoto příspěvku, vždy přemýšlím, jak jej položit, aby se čtenáři necítili špatně nebo mě nelitovali. O tom to pro mě není. To nehledám – spíše se chci podělit o pocity, emoce a důvody, které stojí za Floppycats a také o vlivu, který tato malá, krásná stvoření mají na naše životy. Dnes před 9 lety jsem udělal těžké rozhodnutí porazit jednu z největších lásek mého života, Rags.
To je důvod, proč dnes čtete tento příspěvek – on je důvodem, proč tato stránka existuje a bude existovat i nadále, pro jeho odkaz. Srdce holčičky na té fotce mu to slíbilo. Byl to můj nejlepší přítel, můj největší strážce tajemství a jeden z mých největších učitelů.
Více o jeho životě si můžete přečíst zde:Rags’ THE REASON for Floppycats Od té doby jsem každý 30. března napsal příspěvek (zemřel v roce 2009). Když odešel, bylo Ragsovi 19,5 roku. V roce 1989 byl Rags darem pro mě a mé sourozence, když mi bylo 10 let.
Takže mi bylo skoro 30 let, když jsem se rozloučil. Jinými slovy, měl silný dopad na můj život, zvláště v těch znepokojivých letech dospívání. Měl jsem štěstí s Rags – měl jsem spoustu času se rozloučit.
Zemřel 30. března 2009, ale v prosinci 2008 mu bylo diagnostikováno těžké selhání ledvin a v prosinci mu dali 2 týdny života. Samozřejmě žil další 3 měsíce. Jak všichni víme (a zažili jsme to s blízkými) se situacemi na konci života, o tom, kdy odejde, rozhoduje duše, nikoli lékařská diagnóza – věřím, že proto žil Rags dalších 2,5 měsíce.
Byla to dlouhá cesta – takovou, kterou bych za svět nezměnil. Mohla jsem s ním být každý den doma a mluvit s ním o všech svých starostech a obavách – mluvit s ním o tom, jak moc ho miluji, ao každém zavrnění, které mi dal.
Řekni mu, jak moc by mi chybělo zasadit se do něj a cítit jeho vůni nebo slyšet jeho předení. Věděl jsem, že jeho tělíčko selhává, takže jsem zvedl jeho tlapu a studoval každý úhel, každý chloupek, nechtěl jsem na to zapomenout. Studoval jsem každý jeho kousek, ležel jsem vedle něj celé hodiny.
Bylo mi řečeno, že selhání ledvin není bolestivé – jste jen opravdu slabý. A to je to, co jsem zažil s Rags – fyzické detaily konce jeho života jsem sdílel v tomto příspěvku – Celebrating my Rags.
Dostal jsem mnoho e-mailů od čtenářů, kteří buď nedávno zažili odchod svého mazlíčka, nebo vědí, že se to blíží. Není to zábavný proces, jistě. Ale může to být krásné – krásné, protože důvod, proč to tak zatraceně bolí, je ten, že je milujete a milovali jste je celým svým srdcem a pro mě je to ta krása. Vzhledem k tomu, že důvodem tohoto webu je Rags – vždy ho ctím dnes a také 8. srpna – jeho narozeniny (a důvod, proč je každý příspěvek zveřejněn v 8:08 na webu – trendu „8“ si všimnete hodně ).
Až umřu, chci být zpopelněn a smísit svůj popel s popelem mých koček – takže dokud se tak nestane, potřeboval jsem místo, kde bych popel Rags „uložil“. Když Rags prošel, chodil jsem na kurzy stříbrnictví a rozhodl jsem se udělat „urnu“ na jeho popel. Nahoře má otisk jeho tlapy a uvnitř jeho popel. Miluju to a sedí mi to na krbové římse pod jeho fotkou, samozřejmě.
Někdy může být ztráta domácího mazlíčka zdrcující ztráta, protože mazlíček je součástí vašeho každodenního života, žije s vámi atd. Vytvoření té krabice mi určitě pomohlo.Na zdraví mé Freegie – zabíjel bych pro šanci s tebou znovu žít.
Jak jste se vyrovnali se ztrátou milovaného mazlíčka? Jaké věci jste udělal, abyste truchlil nad jejich ztrátou? Udělal jsi něco zvláštního s jejich popelem?
Jak to, proboha, už je to deset let, co jsem držel hadry. 27. března (před třemi dny) jsem se vrátil domů z 2týdenní cesty po Velké Británii a Irsku a 15 dní jsem nedržel kočku. Hrubý. Kočka na fotce nahoře byl můj hadr a on je důvodem, proč jsou zde tyto stránky – proč čtete tento blogový příspěv
Pokud jsou klíčem k vašemu srdci šarm a chytrost, okouzlující Barmánci vás rychle uchvátí. Překypující krásou a nabitou osobností, je to kočka, na kterou nikdy nezapomenete! 1 Jak velké oči máte! Barmánec je od přírody zvídavý a zvědavý a je známý svými schopnostmi pozorovat lidi. Známý pro své pře
